Nevinný

Viscontiho ruka otevírá knihu Gabriela d‘Annunzio a jeho hlas vtělený v obraz ji neopakovatelně předčítá. V exkvisitním prostředí italské nobility podaném jako statická asambláž dekoru, antikvit a módy se rozvíjí hluboké drama dekadentní duše, rozpjaté mezi fikcí ideálu a hnusem tělesna a tedy nikoliv žijící, ale pouze balancující, a balancující i přesto, že již došlo k pádu do propasti. Ovšem kdy k němu vlastně došlo…? A ty dva tóny, jak je jinde d’Annunzio vyjádřil: „Hnusného těla smutek, který zbývá / kdy uhasilo zhnusení již chladné / žár touhy a kdy lásky clony žádné / již není, nehybnou jež nahost skrývá!“ a („Obraze čistý, zřím, jak stín tvůj vzplývá / z hluboka duše. Jako květy ladné / u asfodelu, který smutkem chřadne, / na šíj se sklání hlava plavá, snivá!“. (25.04.2009)

Viscontiho vznášející se labutí píseň milostné sonáty, která se v běhu času, rukou osudu, mění v neodvratnou antickou tragédii. Dekadentní portrét vášně, erotického vzplanutí, požitkářství a nespoutanosti, v souboji se žárlivostí, pýchou, ješitností, bolestí a zlobou. Divák jako mlčenlivý svědek vklouzává do honosných sídel a přepychových komnat, ve víru elegantních a naškrobených rób. Našlehané krásno výtvarné symfonie prochvívají jemné hudební „kudrlinky“ i vůně ticha. Visconti je jako malíř, který štětcem čaruje okázalé zátočiny chvějivého a fascinujícího obrazového rozjímání. Láska v zajetí smyslů. Síla lásky, která spaluje, žal lásky, který ničí. Ubohý Tulllio. Z jeho uslzených očí šlehají bolestivé plameny panovačného prokletí. Utrpení jeho duši, kterou zachvátil mor dekadentního soužení. Nešťastný "netvor," který si přeřízl vlastní tep. G. Giannini kraluje v roli hříšného, temně uhrančivého, charismatického a zhrzeného Tullia, jehož mysli se zmocnila posedlost krvácejícího srdce. (26.04.2013)

Vznešené spôsoby a správne štylizovaný, primerane postaveniu cenný interiér bydliska či oddychového útočiska sú len kulisami. Kulisami dodriapaných osobných vzťahov, plných podvádzania, lži a krutej pomsty. Visconti to poňal aj ako osobné vysporiadanie sa s prehnitými aristokratmi (a zdá sa, že jeho výpoveď je i v tomto bode súčasná a aktuálna), no podobné kruté zlomyseľnosti a citové rany môžu fungovať v modifikovanej verzii na každej úrovni spoločenského postavenia. Za kontrast sýtych farieb kostýmov a závesov a opulentnej výzdoby s absenciou akejkoľvek úcty si režisér zaslúži takmer absolutórium. Podtóny románovej predlohy, ktoré mi na diele jej autora vždy všeobecne vadili, sa ale istým spôsobom dostali aj do filmu za čo ide hviezda dole. Mám na mysli takú tú jeho osudovo tragickú romantizujúcu dekadenciu ako jediné a určujúce životné východisko a postoj. Poznámka: Spisovateľa D´Annunzia si vážim ani nie tak ako spisovateľa, ale ako spoluzakladateľa autonómnej republiky Fiume (vydržala tri roky). Ústava bola založená na hudbe ako základnom princípe (každé ráno sa napríklad z okna vlády recitovala nová báseň, ktorá dala smer danému dňu). Historiografia prisúdila základnému zákonu dočasného anarchisticko-syndikalisticko-republikánskeho projektu inšpiráciu pre fašistické Taliansko a jeho vládu. D´Annunzio je označovaný ako ideový predchodca Mussoliniho, hoci on sám sa k fašizmu nikdy nehlásil. O tom, že skutočná podstata šialeného štátiku, do ktorého sa v danom období sťahovali všelilenjakí excentrici, umelci, divadelníci, hudobníci a performeri z celej Európy bola asi niekde inde, už oficiálna história v 98% prípadov príznačne mlčí. (24.04.2013)

Zatuchlá nuda s odérem naftalínu v panákovitě neživotném obsazení podle vzoru hrad... Giannini svůj part odehrává vodnatým zrakem, Laura Antonelli dmutím hrudi střídaným výronem umělých slz. Snad kdysi, při pozdně sobotním večeru, po televizním týdnu stráveném u Ženy za pultem, mohl mít Nevinný sílu supernovy, dnes abych hledala protijed, jelikož mě Visconti slušně otrávil. A nebýt mé klinické Smrti v Benátkách, obtěžkala bych snímek cenou Unylost Století Price. (13.11.2014)

Nevinný je tak naleštený film, že akýkoľvek historický oscarový film od Miramaxu vyzerá vedľa neho ako postapokalyptická spúšť a Michael Caine v Pravidlách muštárne vyzerá popri úlisnému pokerfaceovi Giancarlovi Gianninimu ako bezdomovec. V tomto môže Nevinnému konkurovať snáď iba Viscontiho Gepard. Film je to veľmi inteligentný, avšak vyvoláva vďaka svojej nesympatickej, amorálnej a hlavne zbabelej hlavnej postave v divákovi veľmi nepríjemné pocity. Takže je potom na ňom, či ocení inteligenciu scenára a výborne napísané postavy, alebo rovnako ako u mňa preváži nepríjemný pocit z videného. Samozrejme to bol Viscontiho zámer a môj pocit z filmu bol správny. Absencia interakcie medzi mnou a Tulliom, ktorému do duše vidím, ale o to viac mi je vzdialený, sa ale musí prejaviť na mojom hodnotení. (23.04.2013)