Nevinný

Nevinný je tak naleštený film, že akýkoľvek historický oscarový film od Miramaxu vyzerá vedľa neho ako postapokalyptická spúšť a Michael Caine v Pravidlách muštárne vyzerá popri úlisnému pokerfaceovi Giancarlovi Gianninimu ako bezdomovec. V tomto môže Nevinnému konkurovať snáď iba Viscontiho Gepard. Film je to veľmi inteligentný, avšak vyvoláva vďaka svojej nesympatickej, amorálnej a hlavne zbabelej hlavnej postave v divákovi veľmi nepríjemné pocity. Takže je potom na ňom, či ocení inteligenciu scenára a výborne napísané postavy, alebo rovnako ako u mňa preváži nepríjemný pocit z videného. Samozrejme to bol Viscontiho zámer a môj pocit z filmu bol správny. Absencia interakcie medzi mnou a Tulliom, ktorému do duše vidím, ale o to viac mi je vzdialený, sa ale musí prejaviť na mojom hodnotení. (23.04.2013)

Vznešené spôsoby a správne štylizovaný, primerane postaveniu cenný interiér bydliska či oddychového útočiska sú len kulisami. Kulisami dodriapaných osobných vzťahov, plných podvádzania, lži a krutej pomsty. Visconti to poňal aj ako osobné vysporiadanie sa s prehnitými aristokratmi (a zdá sa, že jeho výpoveď je i v tomto bode súčasná a aktuálna), no podobné kruté zlomyseľnosti a citové rany môžu fungovať v modifikovanej verzii na každej úrovni spoločenského postavenia. Za kontrast sýtych farieb kostýmov a závesov a opulentnej výzdoby s absenciou akejkoľvek úcty si režisér zaslúži takmer absolutórium. Podtóny románovej predlohy, ktoré mi na diele jej autora vždy všeobecne vadili, sa ale istým spôsobom dostali aj do filmu za čo ide hviezda dole. Mám na mysli takú tú jeho osudovo tragickú romantizujúcu dekadenciu ako jediné a určujúce životné východisko a postoj. Poznámka: Spisovateľa D´Annunzia si vážim ani nie tak ako spisovateľa, ale ako spoluzakladateľa autonómnej republiky Fiume (vydržala tri roky). Ústava bola založená na hudbe ako základnom princípe (každé ráno sa napríklad z okna vlády recitovala nová báseň, ktorá dala smer danému dňu). Historiografia prisúdila základnému zákonu dočasného anarchisticko-syndikalisticko-republikánskeho projektu inšpiráciu pre fašistické Taliansko a jeho vládu. D´Annunzio je označovaný ako ideový predchodca Mussoliniho, hoci on sám sa k fašizmu nikdy nehlásil. O tom, že skutočná podstata šialeného štátiku, do ktorého sa v danom období sťahovali všelilenjakí excentrici, umelci, divadelníci, hudobníci a performeri z celej Európy bola asi niekde inde, už oficiálna história v 98% prípadov príznačne mlčí. (24.04.2013)

Další z velkých postav zakladatelské autorské generace italského poválečného hraného filmu se posléze specializoval na vystižení anatomie úpadku starých horních vrstev. Dnes, v době všeobecně upadající historické paměti, právě tyto filmy získávají na hodnotě. Vysvětlují totiž mnohé z toho, co se dnes projevuje takřka masově a působí zaskočujícím dojmem. Tomuto účelu podřídil režisér vše včetně výběru alespoň pro mne vesměs méně známých herců s výjimkou Laury Antonelli. Vyzývavý, takřka nadčlověcký kult osobnosti, symbolizovaný básníkem tohoto nacionalistického rozvratu, Gabrielem d´Annunziem, jehož hlavní hnací silou je plytká poživačnost a bezostyšné porušování manželského slibu, se mění v trapnou žárlivost v okamžiku, kdy tyto zásady nezásady začnou být respektovány dlouhodobě podváděnou a zraňovanou ženou. Když je tento krok navíc korunován narozením toužebně očekávaného zdravého dědice, ze žárlivosti se stává zbabělá vražednost. Teprve teď se mravně zpustlý muž odhodlá k adekvátnímu činu: k sebevraždě. Historický film minula se náhle - jakoby mávnutím pověstného proutku - stává stupidním dějem dneška. Zrcadlo je to opravdu nemilosrdné a protivně zraňující. I dnes. Právě dnes. (09.04.2010)

Viscontiho labutí píseň, krásná navrch, hořká uvnitř, se všemi tahy Mistrova rukopisu, dotaženými až do poslední tečky. Silný příběh, bezchybné herecké obsazení, dokonalá vizuální stránka. Hlavní postava téměř antického dramatu je Tullio, prototyp člověka na jedné straně zcela sobeckého a amorálního, muže, pro kterého jsou ženy lovnou zvěří, a který existenci svých tužeb pokládá za relevantní důvod pro jejich bezodkladné uspokojení, na straně druhé člověka, který si je jistý sám sebou, svou pravdou, a naprostou adekvátností svého jednání, jakkoli zvráceného. Jeho absolutní nedostatek sebereflexe ho vede k tomu, aby své jednání nazýval morálkou a své postoje za jediné správné. Nepochybuje, nemá strach, výčitky ani iluze, cítí se svrchovaným pánem svého života – a neuvědomuje si, že se z něj stal psychický mrzák, ve kterém zbývá jen pramálo lidského. Giancarlo Giannini, který mě poprvé zaujal už v První klidné noci, v hlavní roli přímo exceluje. Laura Antonelli je jako křehká Giuliane přesvědčivá, Marc Porel v roli spisovatele d´Arboria k poznání i přes vousy, a Rina Morelli v partu Tulliovy matky tradičně dokonalá. Film napohled krásný, ovšem pocit z něj je až bolestivý. (24.01.2012)

Viscontiho ruka otevírá knihu Gabriela d‘Annunzio a jeho hlas vtělený v obraz ji neopakovatelně předčítá. V exkvisitním prostředí italské nobility podaném jako statická asambláž dekoru, antikvit a módy se rozvíjí hluboké drama dekadentní duše, rozpjaté mezi fikcí ideálu a hnusem tělesna a tedy nikoliv žijící, ale pouze balancující, a balancující i přesto, že již došlo k pádu do propasti. Ovšem kdy k němu vlastně došlo…? A ty dva tóny, jak je jinde d’Annunzio vyjádřil: „Hnusného těla smutek, který zbývá / kdy uhasilo zhnusení již chladné / žár touhy a kdy lásky clony žádné / již není, nehybnou jež nahost skrývá!“ a („Obraze čistý, zřím, jak stín tvůj vzplývá / z hluboka duše. Jako květy ladné / u asfodelu, který smutkem chřadne, / na šíj se sklání hlava plavá, snivá!“. (25.04.2009)