Smrt v Benátkách

Rozhodně patřím mezi ty, které Luchino Visconti zklamal. Tento film byl prvním setkáním s tímto "prý" géniem a velkým mistrem a pro mě skončil opravdu špatně. Dvakrát jsem usnul, jednou jsem si radši odešel udělat něco k jídlu a do třetice jsem měl chuť film vypnout ještě než skončil. Opravdu velmi špatně pojatá adaptace, z které by jste nevymačkali ani kapku sladké šťávičky. Bohužel mě film zklamal opravdu ve všem. Se ztvárněním osudových lásek hlavních postav(které zpravidla vypadají andělé = něco mezi chlapcem a dívkou se zlatými vlasy a úsměvem...) trochu homosexuálně jsem se smířil, ale s celkovým pojetím filmu ne. Snaha ukázat a diváka přinutit se dívat na mě vůbec nezapůsobila a nemohu si pomoct, ale slušná kamera a snaha mluvit obrazy prostě potápí celý snímek. Jeden z posledních záběrů filmu, kdy hlavní postava sedí na sedátku na pláži a hledí na svou milovanou osobu ve vodě, nedaleko stojí starý fotoaparát a celé moře odráží sluneční paprsky je nejpůsobivější záběr, ale také z něj čiší umělost a naaranžovanost celého snímku. (07.12.2006)

Shadwelov komentar je nieco priserne, a uz viem, ze tento uzivatel urcite nebude v mojich oblubenych. No , takze jesto treba zasadit Morte a venezia do sirsieho vseobecno historicko politicko geografickeho rozhladu. V takom Nemecku prvy roman otvorene sa zaoberajuci homosexualitou napisal Klaus Mann /1906 - 1949/, roman sa volal Der Fromme Tanz, a vysiel 1925. Co sa tyka tohoto Morte a Venezia, roman napisal Thomas Mann, otec Klausa Manna /nerozumeli si spolu/ - ide tu o platonicku lasku starnuceho spisovatela k 14 rocnemu chlapcovi z polskej rodiny. Jo, jo, viem, kto bol Bogarde a viem, ze mu isli dobre roly sexualne dezorientovanych ludi tusim vo filme Victim z 1961 roku. Chammurappizial si dobre uvedomujem, ze Bogarde mohol oslovit nejakeho sexualne dezorientoveho mentala aj tuna, a urcite sa film pacil chlapcom v tangach, to jo. No mne ne, ja chlapcov v tangach moc nemusim, co ako vidim kopu 5 hviezdickovych hodnotenie, hodne ludi tu ma rado homosexualny podton. Mne je to jedno. No ale film ma xmrti nudil a jednak je to vopruz. Viem len tolko, ze hudba bola sice ako - tak na urovni, ale kulisy pod/priemerne a vo filme vladla taka priserna nuda, ze som v kine zaspal. Zopakoval som si vsak dalsie 2 projekcie, ale opat som sa nudil jaxvina a potvrdil som si, ze taketo planoby pre mna proste nie su. Jak mnohi tvrdia, ze mlady Bjorn Andresen mal najlepsi film tento, tak to ani omylom, laskavo si pozrite Slabomyslneho Vraha 1982 : 5 % (17.05.2014)

Mé první setkání s dílem Luchino Visconti bylo možná poznamenáno velkým očekáváním, které tak úplně nebylo naplněno. Nebo spíše bylo naplněno jinak. Čekal jsem něco převratného a to se mi i v jistém ohledu dostalo, nicméně mě to bohužel tak říkajíc nechytlo za srdce. Film podle mě staví na dvou základních myšlenkách, které spolu na určité úrovni spolupracují. Jednak tu máme stárnoucího umělce, který na konci života hledá své „equilibrium“ a na druhé straně tu máme spor o podstatu krásy. Tu jednak reprezentuje spor hlavního hrdiny s jeho přítelem (výtvor ducha X objektivně vrozená vlastnost) a jednak jeho vztah k mladému chlapci. Hochovi „objektivně“ krásné, antické rysy a pozitivní, bezelstná povaha kontrastuje se stářím a intelektuální odtažitostí. Jestli závěr filmu, kdy se umělec svěří do péče lazebníka, který jej zkrášlí a omladí, dává autorovu odpověď, zůstává na divákovi. Podobně laděné filmy mě obvykle zaujmou, v tomto případě si ovšem nejsem jistý. Film nabízí zajímavé myšlenky, sem tam mě i dost pohltil, jindy to ovšem bylo skoro utrpení. Dlouhé, rozhlížející se záběry mají na jednu stranu svůj hlubší smysl, ale tak nějak trpěli problémem celého filmu: kdy odpověď, i když tu třeba i je, není tolik důležitá, jako to rozhlížení se. Objektivně krasné záběry, které podle mě nemají už tolik krásného ducha za nimi. Výjimečně se dostávám k hodně subjektivnímu hodnocení, ale někdy to asi není úplně na škodu, Film rozhodně stojí za shlédnutí, má vynikající a neotřelou formu, i když obsah nemusí každého oslovit (on totiž podle všeho není tak důležitý), ne že bych se v tomhle s autorem rozcházel, připouštím že to tak někdy může fungovat, ale pro mě bohužel ne úplně v tomto případě. (lepší 3/5) (16.09.2010)

Oku lahodící prostředí Benátek v dobách líbívé sesece doprovází nádherná Mahlerova hudba. Kamera už mě tolik neoslnila, ale objektivně bych se přesto nebál tvrdit, že forma je tady skutečně výborná a podmanivá. Jenomže co si mám počít s formou, když tak silná forma zde vytvořila součást naprosto nezajímavého obsahu? V tomhle případě mě filmová procházka Benátek přestala okouzlovat, vést k rozjímání a začala na oplátku nudit poměrně brzy. Z druhé poloviny udrželo nad vodou mou plnou pozornost už jen vystoupení toho zpívajícího hudebního kvarteta. Smrt v Benátkách je jeden ze dvou případů, kdy se mi u sledování filmu podařilo před časem doslova usnout. A ač jsem napodruhé tuhle filmovou povinnost zvládl s třemi přestávkami úspěšně od začátku až do konce, mám stále pocit, že mnohem lepší by bylo zavřít oči, poslouchat jen toho Mahlera, nenechat si pozvnášející hudbu kazit pohledem na každou chvíli odpudivějšího Bogarda a hlavně všemi retrospektivními odbočkami, které jsou jen plné rádoby intelektuálních keců nad uměním. Omlouvám se všem, kterým se to líbilo, ale tohle jednoduše není snímek pro mě. Filmový klenot? Možná ano, ale nebýt hudby a benátské architektury, mám pocit, že by zbyl neskutečně vyprázdněný snímek. Jelikož hudba vznikla v tomto případě dávno před filmem a nikoliv pro něj, rozhodl jsem se, že nebudu kvůli ní nadhodnocovat. 50% (27.09.2020)

Stejnojmenná kniha Thomase Manna mi už nějaký ten pátek leží v knihovně a upřímně řečeno, moc se mi do ní nechce. Když už se ale blíží ta maturita, film jsem si odpustit nemohla, navíc mě lákalo samotné jméno režiséra. Smrt v Benátkách je film náročný a i já se musím přiznat, že ne vždy jsem se dívala s radostí. Ale byly tam i scény, u kterých máte prostě pusu dokořán a jen tiše zíráte. Obdivuji práci titulního herce, ale také práci Viscontiho, neboť to má hlubokou poetiku, dokázal dokonale skloubit pomalou a citlivou hudbu s táhlými záběry a vzápětí to vše rozbít a ukázat nám Benátky zcela jinak... (16.06.2013)