Smrt v Benátkách

Dlhé zábery, podmanivá hudba, sympatický hlavný hrdina. To je asi tak všetko. Vystihnúť astmosféru sa Viscontimu darí. Dokonca jeho schopnosť nikam sa neponáhľať a aj tak byť zaujímavý je tu živím dôkazom režisérskej zručnosti. Ale aj keď nie som homofobik, tento film je naozaj príšerne Gay. Malý chlapec Bjorn ako keby úmyselne provokoval životom utrápeného Gustava, ktorý sa stratil vo vnímaní umenia a reality. Fakt som mu prial aby mu dal niekto facku. Borgarde je veľmi sofistikovaný herec. Jeho uhrančivý pohľad a jeho zaľúbenosť je mnohými zábermi podporená a vytávra akýsi až nadnesený, neskutočný význam. Stojí tvárou v tvár krutej realite, ktorá sa dostane do povedomia hrdinu v podobe epidémie, ktorá ho na konci dostane. V mnohých smeroch zaujímave dielo, ktoré ma ale nechalo chladným. Nie je to zlý film, ale rozhodne to nie je film pre mňa. A Benátky budem mať vždy spätá s dažďom, karnevalom, Bondom a Woody Allenom. Tieto slnkom zaliate Benátky, kde sa každý druhý človek potí ako keby kráčal Saharou mi prídu značne nesympatické. Leto, neleto. (03.10.2012)

Do přímořských Benátek přijíždí starý umělec za odpočinkem a nalezením vlastní rovnováhy. Místo uklidnění zde ale nalézá zdravotní potíže, které mu vyvažuje platonická(?) láska k mladému Polákovi. V něm bych spatřoval podobenství něčeho krásného a nedosažitelného; můžete to sledovat, ale nedotýkat se. Je jedno, co si za jeho postavu dosadíte. Stáří je zde postaveno do kontrastu s mládím, čistotou a nevinností, stejně tak u zdánlivě ideálního místa odpočinku jako jsou Benátky brzy mizí pozlátko „ráje na zemi“. Smrt v Benátkách není dějovým filmem, to rozhodně ne, Visconti nechává svého hrdinu plout každodenní všedností pobytu, jehož vrcholy jsou setkání s mladým chlapcem. Kamera téměř v každém záběru používá zoom in/out, a to místy hned po sobě, přejíždí ze strany na stranu a svými táhlými záběry si pomalu získává diváka. Visconti nám nastoluje podobnou atmosféru jako u Felliniho 8 1/2, ale zvolený Mahler je uchu mnohem víc lahodící než Nino Rota. Závěr na můj psychický stav působil velmi skličujícím dojmem, a tak jsem nucen sáhnout po plném hodnocení. (09.04.2006)

Protože jsem tolerantní, empatický a věkem moudrý, dokážu se vcítit i do duše starého buzeranta a vidět jeho očima. Představovat si tu jemnou rozkoš při dotyku s chlapeckou sametovou předkožkou, tepání žilky na zduřelém ptáčku, mrákotně opojnou vůni roztažených půlek... Ti, které to vzrušuje, ať dohoní a dají si sprchu, těm ostatním se omlouvám, ale kdyby mi HOMO nezakázalo psát sprostě, napsal bych prostě Film o staré buzně. Takhle ale musím totéž napsat slušně, poeticky, aby jemnocit našich 4% spoluobčanů neutrpěl pražádnou újmu:-)) (12.01.2012)

Keďže Bjorn Andrésen je skutočne nadpozemsky krásny, týmto filmom dosiahol casting svoj absolútny profesionálny vrchol, nakoľko Smrť v Benátkach je film, ktorý - na rozdiel od prvoplánovo registrovateľného príbehu (zvádzajúceho k plytkým, prostoduchým či dokonca vulgárnym interpretáciám) - sa nadpozemskou krásou programovo zaoberá. Presnejšie - koncentruje sa na rozprávanie o nemožnosti dosiahnutia ideálnej krásy v umení a ideálneho vôbec. Postava poľského mladíka je rovnako neskutočná, preludná a efemérna ako sfumato na obrazoch Leonarda a jeho školy - je to personifikácia Krásy a Inšpirácie. Ako inak si vysvetliť, aby sa skutočný 15 ročný chlapec na kohokoľvek uprene díval s výrazom nejakého tajomného božstva (15 sekundová sekvencia bez zažmurkania) a o čosi neskôr vyvádzal na pláži s rovesníkmi. Práve toto jasne artikuluje, že fyzické a zmyselné je potlačené v prospech duchovného. Viscontiho typické "päťminútové" scény v jedinom zábere zbožňujem. Prezrádzajú absolútnu koncentrovanosť a suverénne gesto režiséra, ktorý si je natoľko istý svojím zámerom, že kladie znamienko rovnosti medzi "skutočný" čas a fiktívny čas filmový, aby z diváka urobil voyeura bytostne zainteresovaného na dianí, ktoré sa pred ním odvíja, i na jeho význame. Už z toho pohľadu je takáto filmárčina fascinujúca, nehovoriac o tom, že okrem premýšľania máme možnosť náležite vychutnať špecifickú atmosféru. Do filmu, kde dominantnou témou je neuchopiteľnosť krásy ako duchovnej hodnoty vnáša použitie dráždivo dlhých záberov (akcentujúcich materiálno) dusný, znepokojujúci prvok a teda estetiku extrémneho kontrastu, ktorá je napokon využitá i pri konfrontácii krásy zmyslovej s ošklivosťou (Tadzio a spevák na terase hotela). Keď ten neuveriteľný Andrésen vrhne - podľa Viscontiho pokynov - "pohľad z bodu A do bodu B", človeka až zamrazí. Tam, kde hlavný hrdina krásu nachádza a stráca, kúzli Visconti klaustrofobicko-fantazijnú krajinu nie nepodobnú niektorým horúčkovitým, unikavým neskororokokovým víziám Benátok, aké občas maľoval Francesco Guardi. Najznepokojujúcejším momentom celého filmu je však záverečné gesto mladíka. Nie preto, že by snáď toto gesto nemalo predobraz v novele. Zatiaľčo Mann vágne popisuje neurčité gesto, Visconti - ak ho chcel mať vo filme (a on ho tam rozhodne mať chcel) - musel divákovi ukázať celkom konkrétny pohyb, teda čosi, na čom stojí a padá kinematografia ako taká. Nečakane alogický charakter tohto pohybu spôsobuje, že do banálneho, až do krajnosti trivializovaného príbehu odrazu vstupuje prvok nadprirodzena, konečne tá enigmatickosť, ktorá je vlastná každému dobrému umeleckému dielu. PS: Andrea Verrocchio by dal 5*. PS 2: Práve som kdesi narazil na jednu interpretáciu, podľa ktorej je chlapec nadprirodzenou entitou, známou v mnohých starých kultúrach, ktorá uľahčuje umierajúcim prechod zo života do smrti. (20.10.2004)

Mannův román je literární klenot. Pyšní se jeho vrcholně vytříbeným stylem jazyka, bohatým symbolismem a umožňuje čtenářům svými jemnými nuancemi v naznačování, nenapodobitelný estetický požitek. A není moc tlustý, čímž je sympatický. Oproti tomu Viscontiho předlouhý, těžkopádný film působí jako jednotvárný, nekonečný žalozpěv, z kterého vyznívá jen jakýsi homo-romantický podtón, který v Mannově surreálním světě nebyl absolutně přítomný. Některé scény bez příslušného podkladu ztrácí svůj smysl a kouzlo symbolů řecké mytologie vyšumělo úplně. Chlapec s andělskou tváří výstižně zastoupil prototyp fyzické dokonalosti, ale upocený představitel von Aschenbacha mě věrohodností dvakrát neoslnil. Tak je to především Mahlerova hudba a Viscontiho vizuál, které onu tajemnou a morbidní atmosféru dokážou navodit. Asi by bývalo bylo pro mě lepší, kdybych předlohu vůbec neznala. (25.10.2011)