Reklama

Reklama

Obsahy(1)

První z mnoha kultivovaných opusů Luchina Viscontiho považovaný za přímého předchůdce italského neorealismu, který se stal po 2. sv. válce určujícím směrem evropské kinematografie. Příběh smrtonosné vášně Visconti volně natočil podle proslulého románu Jamese Caina Pošťák zvoní vždycky dvakrát (pamatujete na verzi s Anjelicou Hustonovou a Jackem?), klasického představitele amerického detektivního žánru drsná škola. Režisér zasadil děj do nehostinné italské krajiny zmítající se ve válečné krizi, bídě a kriminalitě. Přestože se autor nemohl vlivem nacistické cenzury (film byl natočen v roce 1942, za Mussolliniho režimu) vyjádřit otevřeně, byl jeho pokus záhy zakázán a stal se legendou mezi nadcházejícími režiséry. Ze všeho nejvíce je patrně uchvátil důraz na realistickou Itálii a sociální problémy kraje, které zmítají milostným trojúhelníkem. (Martin Jiroušek) (oficiální text distributora)

(více)

Recenze (49)

Flego 

všechny recenze uživatele

Dramatický príbeh milostného trojuholníka bol stvárnený v kinematografii veľakrát. Viscontiho reálne prostredie s temným chovaním hlavných aktérov, dokonalou atmosférou príbehu zvýrazňujúcou až agresívnou hudbou Giuseppeho Rosatiho ma zaujalo. Dokonca mi nevadila ani nezvyčajná dĺžka filmu, naopak, postavy boli aspoň vykreslené do detailov. ()

Dan9K 

všechny recenze uživatele

Překvapivě dobré a zábavné. Dokonce jsem pobral i děj a vyznal jsem se v postavách, i přes ty zajímavé střihy, které diváka často dopraví úplně mimo předcházející děj (způsobené ztracenými pasážemi). Z postav mi přišel nejzajímavější španělský artista a tlustý manžel "krásky" v hlavní roli. Zbytek u mě představoval typickou italskou zaměnitelnost. Příběh, jak jsem již řekl, byl zřetelný, ale, jak už to tak bývá, ne zrovna dvakrát zajímavý. Celý snímek na mě vlastně působil nijak zapamatování hodným dojmem a nezaujal mě v podstatě ničím. Kdybych si zde nepřečetl, že je Posedlost vůbec prvním zástupcem v žánru, snad bych i napsal, že se jedná o klasickou neorealistickou šeď :-) Byly by to čisté 3, nebýt vynikajícho konce, který mi trochu zamotal hlavu, navíc i přes nevýraznost konkrétních atributů filmu, celek nějakým způsobem dobře funguje a dá se na to koukat a zároveň netrpět. Pokud mám srovnávat s Rosselinim, Viscontiho Posedlost se mi líbila více, i když není jeho vrcholným dílem, narozdíl od Robertova Otevřeného Římu a Nultého Německa. ()

Reklama

liquido26 

všechny recenze uživatele

Veni, vidi, nudi (Přišel jsem, viděl jsem, znudil jsem se). Třetí adaptace Pošťáka, kterou jsem viděl (po těch dvou amerických z let 1946 a 1981) je ta nejnudnější. Od knihy se odchyluje dost, nemá skoro žádný náboj ani atmosféru a už vůbec ne nějaké sympatické herce. Na tenhle italský neorealismus asi zkrátka nemám buňky :-) ()

Morien 

všechny recenze uživatele

(1001) Viscontiho filmy jsou zcela mimo mne, pro mě jeho styl zestárl natolik, že už je na dnešek neaplikovatelný. Nicméně Posedlost se mi ze všech jeho filmů, co jsem zatím viděla, sledovala nejlépe. Nejspíš to bude tím, že neorealistický žánr ho spojuje s dobou a problém tak nějak progresivně, v tom je tento film "současný". A osobní poznámka, opravdu nemám ráda, když jsou ve filmech zabíjeni nevinní. ()

vypravěč 

všechny recenze uživatele

Jak pravil Otokar Březina: "I v ženách jsou démoni, kteří je ovládnou ve chvílích lásky. Jsou ženy, které pro chvíli opojení, jež netrvá ani část vteřiny, kterou jim dáví člověk ani ne příliš silný, zapomenou na čest a povinnost a na všechno. Jen když pak mají sílu všechny hrůzy a důsledky toho nésti." ()

Galerie (23)

Zajímavosti (11)

  • Luchino Visconti si pro hlavní hrdinku vybral tehdy ještě nepříliš známou Annu Magnani. Tu mu dlouho rozmlouvali producenti, kteří v Anně viděli zejména komediální herečku kvůli převažujícímu žánru v její filmografii. Po dlouhém přemlouvání si Visconti Annu prosadil, nicméně Magnani byla v počátku natáčení už v pátém měsíci těhotenství (přičemž režisérovi namluvila, že je teprve ve druhém měsíci). Visconti se tak musel spolupráce s herečkou vzdát. (Komiks)
  • Když film zhlédl Vittorio Mussolini, který v té době stál v čele italského filmového průmyslu, vyšel z kina s výkřikem: "Toto není Itálie!" (raininface)

Reklama

Reklama