Posedlost

Překvapivě dobré a zábavné. Dokonce jsem pobral i děj a vyznal jsem se v postavách, i přes ty zajímavé střihy, které diváka často dopraví úplně mimo předcházející děj (způsobené ztracenými pasážemi). Z postav mi přišel nejzajímavější španělský artista a tlustý manžel "krásky" v hlavní roli. Zbytek u mě představoval typickou italskou zaměnitelnost. Příběh, jak jsem již řekl, byl zřetelný, ale, jak už to tak bývá, ne zrovna dvakrát zajímavý. Celý snímek na mě vlastně působil nijak zapamatování hodným dojmem a nezaujal mě v podstatě ničím. Kdybych si zde nepřečetl, že je Posedlost vůbec prvním zástupcem v žánru, snad bych i napsal, že se jedná o klasickou neorealistickou šeď :-) Byly by to čisté 3, nebýt vynikajícho konce, který mi trochu zamotal hlavu, navíc i přes nevýraznost konkrétních atributů filmu, celek nějakým způsobem dobře funguje a dá se na to koukat a zároveň netrpět. Pokud mám srovnávat s Rosselinim, Viscontiho Posedlost se mi líbila více, i když není jeho vrcholným dílem, narozdíl od Robertova Otevřeného Římu a Nultého Německa. (29.10.2006)

Jak pravil Otokar Březina: "I v ženách jsou démoni, kteří je ovládnou ve chvílích lásky. Jsou ženy, které pro chvíli opojení, jež netrvá ani část vteřiny, kterou jim dáví člověk ani ne příliš silný, zapomenou na čest a povinnost a na všechno. Jen když pak mají sílu všechny hrůzy a důsledky toho nésti." (20.05.2009)

Viděl jsem "necelou" verzi, která je pravděpodobně jediná dochovaná a zbytek se kamsi ztratil, čili v ději se vyskytli až směšné díry a nelogičnosti (proto pozor, film celý se nedochoval, jedná se jen o fragment), např. jsem neměl nejmenší tušení, kde se na konci filmu vzala ta malá holčička... Nebýt tohoto nedostatku, za který Visconti ani tak nemůže, je zde ještě několik záporů. Především je to příšerná Clara Calamai, která celý film poulí očima tak směšným dojmem, že famme fatale v ní prostě vidět nelze, ani při vůli sebevětší. Její mužský protějšek ustál svoji roli ještě celkem dobře, i když i on má některé nechtěně směšné momenty. Dialogy občas zašustí papírem, a celé to má nechtěný otisk deSantisovského kýče (nejspíš proto, že de Santis pracoval na tomto filmu jako asistent režie)... Ovšem za znalost film stojí, už jako první verze Cainova románu a jako startovní dílo italského neorealismu. (21.03.2006)

Tak tento film musel vzbudit v Itálii v době svého vzniku určitě velký poprask a cenzurou byl prý dokonce zakázán. Jedná se ne docela ale z cela určitě o první kritiky vůbec označený film pod přívlastkem "neorealistický". Tento směr určuje charakter italského filmu až do roku 1952, období jeho rozkvětu však začíná až dílem Roberta Rosselliniho Řím, otevřené město. Film v sobě ukazuje všední každodennost na rozdíl od všech těch konvenčních filmů Mussoliniho éry. A také skutečnou Itálii malých lidí, nikoli jen luxus horních vrstev. I přes svou děsivě dlouhou stopáž (vůbec většina jeho filmů má úctihodnou délku), některé pasáže byly opravdu hodně dlouhé a utahané, jinak se ale jedná o vkusný a zajímavý film alespoň co se týče nového přínosu pro světovou kinematografii. Nutno dodat že režiséři Visconti, Rossellini, De Sica, de Santis to byli opravdu velcí mistři alespoň ve svém oboru a samozřejmě ne pro všechny. (24.10.2006)

Veni, vidi, nudi (Přišel jsem, viděl jsem, znudil jsem se). Třetí adaptace Pošťáka, kterou jsem viděl (po těch dvou amerických z let 1946 a 1981) je ta nejnudnější. Od knihy se odchyluje dost, nemá skoro žádný náboj ani atmosféru a už vůbec ne nějaké sympatické herce. Na tenhle italský neorealismus asi zkrátka nemám buňky :-) (14.11.2016)