Rocco a jeho bratři

Těchto několik listů z kroniky běžné italské rodiny mne k sobě připoutalo tím, jak se v nich propracovávají (imaginativně, psychologicky i kompozičně) jejich základní duchovní motivy (sebeobětování, odpuštění a láska). Viscontimu se podařilo nahlédnout je panoramaticky, v jejich odvěkosti (posilované biblickými aluzemi) i detailně v jejich mnohotvářnosti (např. oběť Rocca a oběť Nadi nejsou identické, byť v obou případech je ničícím nástrojem Roccův bratr Simone a u obou obětujících se se utvářejí figurální paralely s Ježíšem Kristem, z nichž ta Nadina, jejíž smrt je dokonanou pomstou – doslovná, s rozpaženýma rukama – je vědomou parafrází Ukřižování, navozující atmosféru žaloby a připomínající její předešlé „magdalenské“ pokání). Visconti v naturalistickém pohledu na proměňování (venkovských) charakterů vlivem velkoměsta tedy neustává na zobrazování městského patologična, ale podřazuje jeho chaos duchovním vlnám, povstávajícím v nitrech lidí. (26.05.2009)

Rozsiahly rodinný portrét - pozostávajúci z postáv, ktorých chovanie som častokrát nechápal - vďaka svojej podrobnosti však sublimuje až do sociálnej štúdie doby a prostredia. Tá je síce len útržkovitá, ale to nemôžme nikomu zazlievať. Keby bolo zahrnuté do príbehu ešte aj hľadanie si práce každého zo synov, vyšlo by to tak na šest hodín, miesto necelých troch. Čo sa týka herectva, nepresvedčil ma ani Delon, ale to pripisujem jeho nízkemu veku. Potešia ma vlastne jedine Annie Girardot. No napriek všetkým výčitkám, ide rozhodne o neorealizmus hodný svojho zaradenia (alebo apsoň toho, čo si pod ním predstavujem). (30.06.2013)

(1001) "...and he acts like there's a curse on him." Tak tomu říkám spektakulární příběh o bratřích. Rocco mě dojímal celou dobu, ale kdo by byl býval řekl, že i nakonec ten Simone mi sevře srdíčko. Jak byl zlomený a rozesmátý jako děcko v té hospodě. Měla jsem velký požitek z jejich sledování, ale ještě větší z osnování mých vlastních plánů pro jejich charaktery - hodnotím to tedy tak, že pro mne film trošku zestárl a už není stoprocentní. (04.02.2015)

Opět jsem byl pokořen mým dlouholetým úhlavním nepřítelem, který na mě číhá ve filmových klubech a na postech různých žebříčků "nej" - italským neorealismem. Základní kostra příběhu je zajímavá, Delon a Girardotová excelují, celkový dojem mi ale jako vždy ubily scénky z rodinného života plné ječení, pošťuchování a zalamování rukama. Jako kniha by to bylo skvostné, v podání groteskní partičky afektovaných Jižanů se to ale dalo snést jen stěží. (06.02.2011)

Druhý pohľad po pol storočí znamená štandardne hviezdičku dolu. Nepomáha ani to, že ide o predstaviteľa talianskeho neorealizmu, nakrúteného slávnym režisérom, v ktorom hviezdia mladučké hviezdy, ako Alain Delon, Renato Salvatori, Annie Girardot a dokonca i Claudia Cardinale, hudbu obstaral Nino Rota a komunistickí cenzori tento film ochotne prepustili cez svoje sito. Tak čo viac by sme si mohli priať? No, napríklad kratšiu stopáž, aby hluk a gestá rodiny z Lukánie nepripomínali hluk a gestá rodiny z cigánskej osady, menej melodrámy a prehrávania, a to by na začiatok aj stačilo. V žiadnom prípade to nie je zlý a nezaujímavý film, akurát nevyčnieva príliš vysoko nad priemerom. (06.07.2012)