Rocco a jeho bratři

Těchto několik listů z kroniky běžné italské rodiny mne k sobě připoutalo tím, jak se v nich propracovávají (imaginativně, psychologicky i kompozičně) jejich základní duchovní motivy (sebeobětování, odpuštění a láska). Viscontimu se podařilo nahlédnout je panoramaticky, v jejich odvěkosti (posilované biblickými aluzemi) i detailně v jejich mnohotvářnosti (např. oběť Rocca a oběť Nadi nejsou identické, byť v obou případech je ničícím nástrojem Roccův bratr Simone a u obou obětujících se se utvářejí figurální paralely s Ježíšem Kristem, z nichž ta Nadina, jejíž smrt je dokonanou pomstou – doslovná, s rozpaženýma rukama – je vědomou parafrází Ukřižování, navozující atmosféru žaloby a připomínající její předešlé „magdalenské“ pokání). Visconti v naturalistickém pohledu na proměňování (venkovských) charakterů vlivem velkoměsta tedy neustává na zobrazování městského patologična, ale podřazuje jeho chaos duchovním vlnám, povstávajícím v nitrech lidí. (26.05.2009)

Může to být, jak chce oslavované dílo, ale pro mě je to prostě moc zdlouhavé a ano, v některých momentech až tak neskutečně teatrální, že to je prostě směšné. Ani to finální zabití není nijak moc dobře natočeno. On neorealismus není podle všeho nutně realismus. Zajímavé postavy možná, ale neoslnily mě natolik, abych jim propadl a zajímal se o jejich osudy. (24.03.2015)

Opět jsem byl pokořen mým dlouholetým úhlavním nepřítelem, který na mě číhá ve filmových klubech a na postech různých žebříčků "nej" - italským neorealismem. Základní kostra příběhu je zajímavá, Delon a Girardotová excelují, celkový dojem mi ale jako vždy ubily scénky z rodinného života plné ječení, pošťuchování a zalamování rukama. Jako kniha by to bylo skvostné, v podání groteskní partičky afektovaných Jižanů se to ale dalo snést jen stěží. (06.02.2011)

Ač téměř tříhodinový, přesto dostatečně poutavý a dramaticky natočený příběh pěti bratrů. Vyrovnaně podané příklady toho, jak dokáže původem vesničany změnit městská aglomerace a její nástrahy (konkrétně Milán). Zatímco Simone propadne alkoholu a prostitutkám, Ciro naopak dokáže vystudovat a získat místo v rozvíjející se továrně. Někde mezi těmito dvěma pak stojí Rocco perfektně zahraný mladým Delonem. Simonem způsobená tragédie v závěru nepostrádá dostatek gradace napětí a herecké dramatiky němých filmů, čímž ohromuje. (08.01.2008)

Bratia Parondiovci sú až piati, konkrétne najmladší a neplnoletý Luca, či zase povedzme, najstarší a rodinne založený Vincenzo, pričom medzi nimi sú ešte aj títo v zložení „dvoch boxerov”, a to úplne doslova, čiže Rocco a Simone, a nakoniec je aj poctivý Ciro, alias „pracovník automobilky” . Aby som náhodou nezabudol, tak tento »pentagon« , dopĺňa tiež i temperamentná matka a vdova zároveň, Rosaria, ktorá na samom začiatku prichádza spoločne so synmi do Milána → hľadať lepší spôsob života, ako zrovna tam dole na juhu, kde ich očividne už vôbec nič nedrží a nespája, keďže sa už raz a navždy pominula „hlava rodiny” , práve preto teraz skúšajú nájsť šťastie u prvorodeného, ktorého táto milá návšteva síce na úvod celkom milo poteší, no ostatných prítomných už vonkoncom teda nie...! A od tohto zlomového momentu, nastáva akési určité skonštatovanie, že niečo zlé je predsa na niečo dobré, pretože im daná situácia ihneď ozrejmí, v akom sú vlastne postavení, a tak sa  aspoň môžem odteraz začať poriadne sústrediť na nasledujúci vývoj udalostí a vzťahov, ktoré sa postupne komplikovane premiešajú, až to pomaly začne byť (ne)príjemné, čo mi mimochodom miestami trochu pripomínalo akúsi vyhrotenú, mexickú telenovelu, lebo tieto herecké výkony, sa na to aj patrične podobali, len s tým nepatrným rozdielom, že boli spracované v áčkovom prevedení, ale niekedy to bolo už aj na všelijakými drámami ostrielaného diváka príliš veľa, skrátka nad rámec, vďaka čomu sa nakoniec uchýlil k tomu, že si musel proste toto celé dianie držať ďalej od svojho tela, v inakšom prípade by si ich očividne nadmieru pripustil k telu, čo by nebolo vhodné ani pre jednu zúčastnenú stranu, a to ani nehovoriac s príchodom atraktívnej fešandy Nadii, aké to bude v podstate strašne (ne)zaujímavé... A vskutku, tie tri hodiny, boli na mňa trochu moc. Nabudúce by som si presne takúto "exkurziu" pravdepodobne vážne rozmyslel. PS: Škoda, že "božská" CC nemala viacej hereckého priestoru. (18.05.2022)