Adelheid

Atmosferická psychológia chaosu obdobia tesne po druhej svetovej vojne. Akoby odzrkadľovala situáciu, ktorá by sa za normálnych okolností nikdy nestala. Dovolím si tvrdiť, že tak ako sa Vláčil kedysi inšpiroval démonickému marazmu, ktorý vykresľoval Ingmar Bergman, tak práve tu troška odpozeral Tarkovského rannú tvorbu. (23.02.2014)

Hluboký filmový zážitek si přináším z tohoto spíše epičtějšího díla, založeného převážně na pocitech z daných okamžiků a na máloslovném dialogu mezi dvěma osobami. Konec II. světové války zase trošku z jiného pohledu a tenhle pohled velice potěšil jak nádhernými obrázky, tak chladností doby, tak sílou vztahu mezi hlavními hrdiny. (16.10.2009)

Mám z toho filmu smutný a zároveň hřejivý pocit. Smutná nádhera, výstižněji to zhodnotit nedokážu. S Petrem Čepekm jsem celý film dýchal a na konci s ním všechno cítil. Srovnatelně s Čepkem pomohly filmu dlouhé záběry s minimem replik, jen to dodalo tíhu těm těžkým poválečným měsícům. Ohromný divácký nezapomenutelný zážitek. (20.08.2014)

V nejlepších svých filmech si Vláčil libuje v nemožné lásce končící zdánlivě zbytečnou, v podstatě však nutnou tragickou smrtí. Nosný námět se vždycky najde a nutno říci, že pokaždé vynikající. Pokaždé je tento motiv použit zcela odlišně, nikde přitom nejde o nějaké lacině romantické "romeoajulie". V Údolí včel to sice není ústředním motivem, zato však závěrečnou pointou. V Adelheid, krásném, pro nás Čechy nesmírně provokujícím filmu, je to láska válkou poznamenaného veterána k dceři nacistického zločince (která krev rozhodně nezapře), již jaksi získal nádavkem k zabranému domu. (Ostatně jakýsi kontrapunkt češství a němectví - byť by šlo jen o náhodnou národnost hlavních postav - je i v Markétě a v Údolí.) V tomto příběhu je až nesnesitelně pravdivé, že hlavní hrdina bez své podivné lásky "nemůže žít" - nikde jinde tomtuto klišé nelze věřit, tady ano. Trapný fakt, že výhledově potřebuje, aby o něj někdo pečoval, je jen nejpovrchnější rovinou jeho fatální potřeby Adelheid. On se do tohoto světa nemá jak vrátit, nemá kam, nemá proč. Má jenom ji - opět věta, která nikdy nezněla tak pravdivě. Vláčil to tady dovedl na hranu - je to láska nepatřičná, nerovnoměrná, nerozvinutá, vlastně oboustraně ne-tak-docela, vzniklá mimochodem, z nouze, nicméně ve výsledku fatální, jedinečná, opravdová. Ne proto, že oba hrdinové nemají lepší možnost, nýbrž proto, že ze světa zbylo jen jedno velké Nic - a náhle se objevuje Něco. A to Něco přišlo s poraženým (resp. vítězným) Nepřítelem. Až mi někdo bude něco říkat o "filmech o lásce", přikážu mu zhlédnout Adelheid. Ještě jedno společné s oběma nejslavnějšími Vláčilovými filmy (zde ovšem obzvlášť působivé): Vláčil se nepídí po tom, kteří jsou "ti dobří" a kteří "ti zlí", spíše se mnohostranně ptá "jak dobří a jak zlí" a s tímto neřešeným dilematem v pozadí velmi ostře ukazuje, co se děje v hloubce "mimo dobro a zlo". Vyzdvihl bych nezvykle nekomickou roli pana Vostrčila, kterou tento "profesionální neherec" vystřihl bravurně. Landovský tu má roli přímo na míru, Čepka miluji, jeho partnerka byla rovněž skvělá, takže není co řešit. (04.03.2011)

Perfektní film o osudech dvou lidí, jenž je válka připravila o jejich duševní život. Fungují jen ve fyzické rovině jako loutky, zbavené lidství, neschopné partnerského, harmonického sblížení. Dokonáno jest, nápis pod křížem, jenž je klíčové vodítko provázejicí celý film, symbolicky spojené s přechodem minového pole na začátku a konci filmu. Obrazně se nacházejicí i ve snaze sblížení Chotovickýho s Adelheid. Vláčilova kvalitní režie s kamerou Františka Uldricha, Bachovým Motetem 'Jesu, meine Freude' i hudebním doprovodem Zdeňka Lišky vytváří u snímku velmi specifickou atmosféru. Petr Čepek skutečně patří mezi výborné herce ještě z dob, kdy herectví bylo na vysoké úrovni a tady znovu exceluje společně s charismatickou sekundantkou Emmou Černou. (14.11.2009)