Adelheid

Adelheid je další z Vláčilových skvostů, byť se obsahem nejedná o tak monumentální dílo jako je Lazarová nebo Údolí včel. Oproti těmto opusům je příběh spíše menší a komornější, defakto se v něm vyskytují jen 3 důležité postavy, ale zážitek je to stejně silný. Zejména kvůli Vláčilovu poetickému režijnímu stylu, konkrétně pak kameře, či organickému propojení obrazu a vážné hudby, jež umocňuje ponurou a sychravou atmosféru vylidněných Sudet. Adelheid sice nepopisuje celou dobu v celé její složitosti, jako výše uvedené filmy, ale o to více prostoru je zde věnováno běžným osudům obyčejných lidí, jež se možná o to více dostanou pod kůži. (06.03.2013)

Možná právě tento Vláčilův film může být tím, který předchází filmům, které se dnes točí od Maďarska přes Rusko, po Írán (pitomá věta: možná / může), a které pustošivé povodně znázorňují kapkou vody (zde viz krvavé či ohnivé spektrum na vodě vytékající z kohoutku). Přesto je možno i tento český (bezesporu) komorní film vidět (otázkou je, zda oprávněně i v širších souvislostech – viz IMDb): "The expulsion of up to 3 Million people was accompanied by terrible massacres of civilians, whose perpetrators have been covered by the state afterwards through general amnesties". I když tohle zřejmě napsal Čech, tenhle problém Vláčil rozhodně neřeší ani nepopisuje. Körnerovou, potažmo Vláčilovou "bolavou patou" byla otázka, zda a za jakých okolností se srdce ztvrdlé (Dylan pěkně: heart as hart as leather - když už jsme u té angličtiny) nikoli zhrzenou láskou, nýbrž morálkou nadřazenosti (Hitler ani Trump s tím nemají co dělat), může (ob)měkčit a jaké důsledky to může (možná i musí) mít. To se jim podařilo a schéma (ve smyslu "zjednodušené znázornění struktury nějaké společenské nebo přírodní entity"), které si k tomu vybrali, je naprosto adekvátní. (02.12.2016)

Jak jednoduché to vypadá: jeden rozlehlý dům, dva (občas až čtyři) herci a ono to úplně stačí. Výborně navozená atmosféra, kterou mají na svědomí zejména kameraman František Uldrich a pak také pánové Strauss a Bach, jejichž hudba je tu převážně použita. O mistrovství Františka Vláčila tehdy nebylo třeba pochybovat, a o Petru Čepkovi vlastně platí totéž. Vladimír Körner se k odsunu Němců ještě párkrát vrátil, ale nikdy už nebyl výsledek takto silný. Pro režiséra to bohužel byl z rozhodnutí soudruhů konec jeho zlatého období. (04.10.2015)

Moje první setkání s Františkem Vláčilem ( mimochodem v Aeru v rámci projekcí pro studenty ze Zlatého fondu světové kinematografie ). Působivý příběh z poválečného pohraničí vyprávěný převážně obrazem ( málo dialogů ). Čiší z toho skličující atmosféra ( podpořená vážnou hudbou Bacha a Strausse ) šedé poválečné doby, kdy byly vztahy mezi lidmi napjaté. Doba, kdy navrátivší se psychicky poznamenaný voják nemá téměř žádný důvod žít. Jediné, co je pro něj důležité, je snaha o navázání citového pouta s německou ženou, která u něj uklízí... Petr Čepek i Emma Černá jsou výborní. (20.12.2004)

Körner, Vláčil, Čepek... perla české kinematografie. Komorní, ale přesto strhující film. Rozšířeno 6. 7. 08 - Rozhodně nejde o standardní konzumní film, takže to, jestli se Vám tenhle film bude nebo nebude líbit, je ovlivněno hned několika faktory. 1 - máte rádi tvorbu Vladimíra Körnera, která je téměř vždy temná, bezvýchodná. Zároveň také historicky výborně podložená a psaná bohatým jazykem. 2 - nevadí vám, když film nutně vše nevypráví jen dialogy postav, ale spíše obrazem a nedořečenými náznaky. Dost se tu spoléhá i na to, že divák určité historické reálie (odsun Němců, revoluční gardy, návrat zahraničních vojáků...) zná. 3 - máte rádi Petra Čepka, protože tady si ho užijete opravdu hodně. A poslední poznámka: je velmi s podivem, že komunisti tohle dílo v roce 69 pustili, protože doba poválečné obnovy a odsun Němců (nebo vyhnání, chcete-li) bylo pro ně téměř posvátné téma. Stejně tak bylo velkým tabu násilí českých polovojenských jednotek na civilistech a účast ČS vojáků v západním odboji. (12.04.2007)