Dým bramborové natě

"My jsme vlastně kolegové. Ať děláte, co děláte, stejně všichni vaši pacienti skončí u mě." Václav Lohniský jako hrobník má fakt nezapomenutelné hlášky. Tento film Františka Vláčila je tak nádherně protkám podzimní melancholickou náladou, že si ho pravidelné každý rok na podzim musím pustit. Špičkový příběh ze života natočen citlivým umem a uměleckým cítěním, jakého byl schopen jen mistr František Vláčil. Navíc si do hlavní role doktora Meluzína, utíkajícího z Prahy na venkov, kde hledá ztracený klid a vzpomínky, prosadil Rudolfa Hrušínského, který byl tou dobou u bolševiků na černé listině a měl zákaz jakékoliv umělecké činnosti. Vláčil prohlásil, že bez něho film točit nebude a tehdejší vedení mu nakonec ustoupilo a Hrušínský se díky němu mohl opět po pěti letech vrátit k tvůrčí práci. Vláčilův dvorní hudební skladatel Zdeněk Liška složil motivy převážně z houslových partů, jejichž melodie tesknivě a smutně doprovázejí deštěm a dýmem bramborové natě nasáklou krajinu. Tento film je umělecký výtvor nesmírné kvality, ostatně jako převážná většina Vláčilových snímků a mému srdci je hodně blízký. (17.02.2019)

Když jsem si dal ze zvědavosti Dým bramborové natě, tak nějak jsem si v duchu říkal, že už jdu cestou opravdovýho filmovýho gurmána, labužníka a fajnšmekra. Po dokoukání jsem usoudil, že to byla moje mylná domněnka, že na to prostě nemám... Nicméně pan Hrušínský je genialita sama o sobě a díky němu mají filmy tak vysokou kvalitu, jakou mají! 65% (19.10.2020)

Výborně zachycená melancholická atmosféra šedivého venkova, fantastický Rudolf Hrušínský, skvělá Věra Galatíková a vtipný Václav Lohniský. Vizuálně výtečně zpracované, hudba se mi taky líbila. Ale pořád mi to připadá nějak málo a kladu si otázku co dál? Možná jsem čekal, že se bude více do hloubky řešit, jak se hlavní hrdina vnitřně vyrovná se svým životem. Že bude více bilancovat vlastní život a vyrovnávat se s odchodem manželky, ne pouze řešit současné problémy svých nových pacientů. Emigrace manželky i její charakter jsou znázorněny ryze negativně a asi se tady bohužel podepsala tehdejší doba. Některé postavy mi byly nesympatické a připadaly mi tak nějak málo uvěřitelné (Alois Švehlík, Marie Logojdová), což mělo výrazný vliv na emoce, které se nedostavily, když se dostavit měly. (02.07.2012)

Nezapomenutelný doktor Meluzín v podání Rudolfa Hrušínského se na sklonku života vrací k tomu, čím kdysi byl, nebo možná ještě je. Prochází krajinou svého dětství, aniž by někomu ublížil. Naopak, hrozí-li pokušení navázat nový citový vztah s vdanou - i když opuštěnou - ženou, odebere se raději do ústraní. Zde je vidět zásadní rozdíl mezi filmy Vláčilovými a běžnou filmovou produkcí. Zatímco běžně by byl rozehrán part postupného sblížování muže a ženy, zde je představa konečného souznění odbyta jediným prudkým střihem - zábleskem či signálem, který velí opustit tuto cestu zkázy. Doktoru Meluzínovi se daří přemoci pokušení a proměnit je v konečné dobro (Petrův návrat a adopce Markétiny holčičky), kterému předcházel další zákmit náhlého poznání v podobě odjíždějící/umírající Markéty za oknem moknoucí sanity. To jsou ty struny, kterých se umí dotknout pouze skutečný umělec. (19.09.2011)

Výborný Hrušínký, v roli zadumaného, smutného a nepřístupného doktora, který se jaksi osudově vrací z velkého světa na vesnici, kde nastupuje do malé ordinace. V těchto kulisách se odehrává syrové, až sychravé psychologické drama, mezi několika málo postavami. Dusnou, beznadějnou a „deštivou“ atmosféru dotváří všudypřítomné škaredé počasí v exteriérech. Závěr v kombinaci tragédie s happy endem potrhuje tento, pro mě doposud zcela neznámý, kvalitní film. (23.09.2009)