Režie:
František VláčilKamera:
František UldrichHudba:
Zdeněk LiškaHrají:
Rudolf Hrušínský, Věra Galatíková, Jana Dítětová, Marie Logojdová, Vítězslav Jandák, Josef Somr, Alois Švehlík, Nina Popelíková, Václav Lohniský (více)Obsahy(1)
Rudolf Hrušínský v roli doktora Meluzina. Stárnoucí pražský specialista přijme po rozchodu se ženou, která zůstala v zahraničí, místo obvodního lékaře ve venkovském zdravotním středisku, kde chce opět najít duševní klid a rovnováhu. Hledá ji v atmosféře dětství, v kraji, který je v jeho vzpomínkách spjat s vůní říjnových ohníčků a pečených brambor. Zprvu naráží na nedůvěru, nepochopení i pomluvy místních obyvatel. Jeho odborné znalosti, chápání lidských hodnot i slabostí a moudrý klid však jeho okolí přesvědčí, že je nejen dobrý lékař, ale i člověk. Lidé k němu najdou cestu a on sám získá novou náplň života... Pozn. Ačkoli byl v době natáčení tohoto filmu Rudolf Hrušínský tzv. "odstaven", režisér František Vláčil si ho do role dr. Meluzina na tehdejším vedení studia vyvzdoroval. Jedinečný výkon R. Hrušínského tak napomohl ke vzniku díla plného citu, moudrosti a zájmu o lidský osud. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (207)
Ještě teď mi hučí v hlavě dunění stožáru vysokého napětí v závěrečné scéně, stejně tak mě mučí i zamlžené okýnko, valící se déšť, nepřehledná cesta, černý nákladní vůz. Vláčil do této záverečné scény vtisknul marnou snahu hlavního hrdiny. Vynikající Rudolf Hrušínský a pro mě překvapení Jana Dítětová v roly sestřičky s tak ničivým pohledem, že skutečně zamrazí. ()
Dnes neprávem trochu opomíjený film, který solitér československého filmu František Vláčil vytvořil v jinak hluchém období let sedmdesátých a jednu ze svých životních rolí tu ztvárnil jiný velikán našeho filmu, v hlavní roli excelující Rudolf Hrušínský. V době, kdy k velkým a nosným tématům nebylo skrze normalizační intelektuální poušť možno ani dohlédnout, natož nějaká realizovat v podobě celovečerního filmu, sáhl František Vláčil k adaptaci knihy ,,režimního" autora Bohumila Říhy (Vláčil však použil k volné adaptaci jen poslední část románu) a výsledek, na svou dobu nesporně šokující, mu nomenklaturní vládci překvapivě povolili realizovat. Stárnoucí a svůj život rekapitulující intelektuál doktor Meluzín tak poprvé v českém potažmo československém filmu přemítá nad tím, zda má či nemá z naší ,,krásné" socialistické vlasti EMIGROVAT!!! (s vědomím ,,schváleného" snímku samozřejmě volí možnost zůstat) Jeho bilancování se svým životem je ale zajímavé i pro dnešního diváka. František Vláčil na kombinaci metafory o podzimu jakožto ekvivalentu konce lidského života a zasazení filmu do až depresivně nostalgické chladné podzimní české krajiny, vymezené z jedné strany venkovským hřbitovem a z druhé neustále se přibližující silniční tepnou-dálnici, vytváří baladické filmové vypravování o ryze lidském ,,bloudění" (odkaz na jiného solitéra českého umění Jaroslava Durycha) od narození ke smrti... ,,Něčeho jsem se dotknul a nevím čeho..." ()
Doktor Meluzin patří k těm, kterými pravidelně vítám svá podzimní odpoledne. Film zachycuje nejen vůni pečených brambor, ale zejména zablácený venkov, kousavé vlněné svetry a lidského doktora Meluzina, který ochraňuje své pacienty před druhými i před sebou samými. Nejde o nikterak vláčilovsky náročný film, ale atmosféra tohohle filmu je zkrátka něco, co mě pokaždé připoutá k obrazovce. ()
Příchod a sžívání se městského doktora s venkovem, kde všechny mezilidské vztahy a emoce jimi vyvolané jsou silné a vyhraněné. Film toto nepředstavuje úplně špatně, některé záběry jsou, jak je u Františka Vláčila zvykem, působivé. Přesto není film tak dobrý jako jiné Vláčilovy filmy, atmosféra není moc zajímavá, námět a odkaz filmu také ne, často mi vadila tesklivá hudba a ne moc povedený způsob hraní. Celkově šlo o nicneříkající film. ()
František Vláčil mohl teprve sedm let po trezorové Adelheid natočit další celovečerní snímek. Dým bramborové natě je film, který by se v rukou jiného tvůrce mohl proměnit v normalizační slátaninu, ovšem ve Vláčilově podání vzniklo další výjimečné dílo, které i dnešního diváka může překvapit svou neotřelostí. Tu tvoří kromě Vláčilovy citlivé režie též melancholická kamera Františka Uldricha (za asistence budoucího mistra Vladimíra Smutného) též nádherně smyčcová hudba Zdeňka Lišky, který pokaždé přesně věděl, jakou náladu je nutno v divákovi vyvolat. Velký a nezanedbatelný podíl tu má v neposlední řadě Rudolf Hrušínský, který se po čtyřleté nedobrovolné pauze mohl vrátit na stříbrné plátno a jehož si František Vláčil na tehdejším normalizačním vedení doslova vyvzdoroval. Výjimečný divácký zážitek z neveselé doby. ()
Galerie (7)
Zajímavosti (9)
- Na scénáři se podílel též v titulcích neuvedený Vladimír Körner, který je také autorem názvu filmu. (Xell)
- Rudolf Hrušínský (doktor Meluzín) musel na příkaz dramaturga Ludvíka Toma na tento film dělat kamerové zkoušky. Jednalo se o ponížení ze strany totalitního režimu, protože tehdy byl Rudolf Hrušínský jedním z nejzkušenějších herců v zemi. (ondradvori)
- Když se jde doktor Meluzín (Rudolf Hrušínský) podívat do svého bytu, tak na chodbě slyšíme znělku z televizního pořadu Večerníček (od r. 1965). (Duoscop)
Reklama