Dým bramborové natě

Nebýt Rudolfa Hrušinského tento snímek by zdaleka nebyl tak příjemný. To, že doktor tráví většinu svého volného času sezením a procházkami po hřbitově někomu jistě přijde ironické. Jen mimo téma, kdybych byl američan a viděl název filmu Smoke on the Potato Fields určitě by mě nikdo do kina nedotlačil :) (28.10.2006)

Nebýt literárních skript (kapitola próza po roce 1945), kde je Bohumilu Říhovi věnován jeden řádek, zůstal by mi tento zdařilý film zcela utajen. Říha je scénáristou a autorem takových pecek dětské socialistické literatury jako je Divoký koník Ryn, Dva kluci v palbě, jeho další díla posloužila svým námětem pro Adama a Otku či jistě známější Honzíkovu cestu. Říha psal ale prózu i pro dospělé a příkladem snahy o moderní socialistickou literaturu, která se snaží korespondovat se stylem světové, je Doktor Meluzín. Tato kniha a film jsou tím nejlepším, co si může čtenář/divák z Říhy odnést. Je však nutno podotknout, že próza samotná má závěr zcela jiný (Markéta dá dítě na starost Meluzínovi a odjede pryč, Pavlína mu vyzná lásku a tak dále). Nejedná se tedy o adaptaci knihy, jak se mnohdy uvádí, nýbrž spíše vybraných částí a motivů. Posledních několik minut v omšelé a otlučené sanitce, spolu s tíživou a reálnou zápletkou + vykreslení vesnice let sedmdesátých a výkon paní Galatíkové, vytváří ze snímku záležitost, jejíž smutný Dým budete pociťovat ještě nějakou dobu... (29.12.2008)

Mistr Vláčil sevřen dobovými (ne)možnostmi. Druhý mistr Liška jako by se jen díval zpovzdálí. Nicméně precizní obsazení překonává i tuto bariéru. Až přehnaně, ovšem skvostně klidný Rudla, Lohnického hrobnická filosofie, dvě výrazné zástupkyně dramatické tvorby naší kinematografie a rozverná maminka, dostávající zde životní, hereckou příležitost. (22.02.2014)

Něčeho jsem se dotknul, a nevím čeho. V období normalizace, a zvláště v sedmdesátých letech, československá kinematografie připomínala daleko více úhor než cokoli jiného. Ale životadárné výjimky nalezneme i v tomto nelehkém období; právem mezi ně patří i DÝM. František Vláčil, tvůrce proslavený Markétou Lazarovou, zde vystavěl komorní portrét kdysi prominentního lékaře, jenž rezignoval na svou kariéru a odešel na venkov. V kaleidoskopu standardního venkovského života zaujme asi nejvýrazněji sytá kresba často zprimitivnělých vztahů mezi lidmi, plných lhostejnosti či dokonce zášti. Poznáváme, jak mechanicky vykonávaná práce vede k otupění, jak i nejbližším příbuzným chybí soucit, jak se prosazuje prospěchářství. Odpovídá tomu i vizuální ztvárnění, architektonicky i v barevném pojednání záměrně strohé. Kameraman František Uldrich podzimní scenérie ještě zalévá slunečními paprsky, z nichž ovšem nesálá už žádné teplo; zbaveny přívětivosti připomínají stejně vychladlé nitro tamních obyvatel. Vláčil s pochopením, ale přitom v sytých konturách postihuje své zdrsnělé i trpící hrdiny, nelze proto neocenit přesné vykroužení vedlejších figur, včetně svérázného hrobníka (skvělý Václav Lohniský); snad jedině nesměle naznačený milostný motiv poněkud zaskřípe ve svém ztvárnění. Ovšem nad vším sebejistě vládne filmem na několik let nedobrovolně "odložený" Rudolf Hrušínský. Dokonale vystihl zachmuřeně rozvážné jednání i chůzi, původně sice předurčené vrozenou srdeční vadou, mezitím povýšené k ústřednímu charakterizačnímu rysu. Meluzín je člověk uvážlivý, zdánlivě nepřístupný jakýmkoli emocím, ale přitom nesmírně citlivý a chápavý; Hrušínský zde dospívá k obdivuhodné minimalizaci výrazových prostředků, vystačí s mírně shrbenou postavou, nehnutým obličejem a monotónně ztišenou, ba suchopárnou mluvou, která se však znenadání vytočí k nesmlouvavé naléhavosti, kdy i matný zrak se náhle projasní. Postihuje, jak za zdánlivou Meluzínovou neprůbojností a smířlivostí se tají nesmírné odhodlání prosadit to, co je podle jeho svědomí nejlepší. Hrušínského návrat můžeme tudíž považovat za ohromující, za důkaz mimořádného hereckého umění, naštěstí ještě několikrát v budoucnu zužitkovaného. (06.10.2013)

Víťazstvo Františka Vláčila nad normalizačnými cenzormi bolo iba polovičné. Podarilo sa mu síce presadiť Rudolfa Hrušínského do hlavnej úlohy, (bez neho by to bol iný film), podarilo sa mu natočiť nesocialisticky smutný film s vynikajúcim depresívnym záverom a podarilo sa mu aj zobraziť ľudí a život na dedine z jeho škaredšej stránky. Nepodarilo sa mu, a ani sa mu nemohlo podariť, realistické zobrazenie rozsahu problémov ľudí, ktorým niekto emigroval, nepodaril sa mu výraznejší odklon od Říhovej predlohy, ktorý mohol prispieť ku kompaktnosti diela a ani hudba Zdeňka Lišku výnimočne nie je na pochvalu. (12.01.2011)