Dým bramborové natě

Dnes neprávem trochu opomíjený film, který solitér československého filmu František Vláčil vytvořil v jinak hluchém období let sedmdesátých a jednu ze svých životních rolí tu ztvárnil jiný velikán našeho filmu, v hlavní roli excelující Rudolf Hrušínský. V době, kdy k velkým a nosným tématům nebylo skrze normalizační intelektuální poušť možno ani dohlédnout, natož nějaká realizovat v podobě celovečerního filmu, sáhl František Vláčil k adaptaci knihy ,,režimního" autora Bohumila Říhy (Vláčil však použil k volné adaptaci jen poslední část románu) a výsledek, na svou dobu nesporně šokující, mu nomenklaturní vládci překvapivě povolili realizovat. Stárnoucí a svůj život rekapitulující intelektuál doktor Meluzín tak poprvé v českém potažmo československém filmu přemítá nad tím, zda má či nemá z naší ,,krásné" socialistické vlasti EMIGROVAT!!! (s vědomím ,,schváleného" snímku samozřejmě volí možnost zůstat) Jeho bilancování se svým životem je ale zajímavé i pro dnešního diváka. František Vláčil na kombinaci metafory o podzimu jakožto ekvivalentu konce lidského života a zasazení filmu do až depresivně nostalgické chladné podzimní české krajiny, vymezené z jedné strany venkovským hřbitovem a z druhé neustále se přibližující silniční tepnou-dálnici, vytváří baladické filmové vypravování o ryze lidském ,,bloudění" (odkaz na jiného solitéra českého umění Jaroslava Durycha) od narození ke smrti... ,,Něčeho jsem se dotknul a nevím čeho..." (23.11.2006)

Tak tenhle Vláčilův film se mi hodně líbil. Více než nedávno zhlédnuté Údolí včel, což je dle mého opravdu československý velkofilm. Obří podíl na mém kladném zážitku má samozřejmě Hrušínského výkon. Vlastně ani nemá cenu psát, jaký byl pan Hrušínský geniální herec, to musí vědět každý, kdo s ním něco viděl a kdo to pořád neví ať rychle zhlédne něco kde hrál hlavní či vedlejší roli. Třeba tenhle krásný film o stárnoucím doktorovi, který se vydává zpět do svého rodného městečka hledat novou chuť do života. Opět léčit, pomáhat. Někteří to totiž potřebují. Ať je to bezdětný manželský pár, který bydlí nad ordinací a sdílí s doktorem byt nebo místní děvče ze statku. Pomůže jim? A pomůže sobě? 80% (24.11.2011)

"My jsme vlastně kolegové. Ať děláte, co děláte, stejně všichni vaši pacienti skončí u mě." Václav Lohniský jako hrobník má fakt nezapomenutelné hlášky. Tento film Františka Vláčila je tak nádherně protkám podzimní melancholickou náladou, že si ho pravidelné každý rok na podzim musím pustit. Špičkový příběh ze života natočen citlivým umem a uměleckým cítěním, jakého byl schopen jen mistr František Vláčil. Navíc si do hlavní role doktora Meluzína, utíkajícího z Prahy na venkov, kde hledá ztracený klid a vzpomínky, prosadil Rudolfa Hrušínského, který byl tou dobou u bolševiků na černé listině a měl zákaz jakékoliv umělecké činnosti. Vláčil prohlásil, že bez něho film točit nebude a tehdejší vedení mu nakonec ustoupilo a Hrušínský se díky němu mohl opět po pěti letech vrátit k tvůrčí práci. Vláčilův dvorní hudební skladatel Zdeněk Liška složil motivy převážně z houslových partů, jejichž melodie tesknivě a smutně doprovázejí deštěm a dýmem bramborové natě nasáklou krajinu. Tento film je umělecký výtvor nesmírné kvality, ostatně jako převážná většina Vláčilových snímků a mému srdci je hodně blízký. (17.02.2019)

Těžce nedotažený film, kterému bych rád dal více hvězd ale nemohu. Je v něm příliš mnoho neuzavřeného, nevyřčeného a pár skvělých záběrů (blikající majáček se stožáry vysokého napětí v pozadí) a velmi dobrých hereckých výkonů (Hrušinský) to nezachrání. Navíc mi přijde, že emigrace je zde vykrelesena přesně tak, jak režim v té době chtěl. Zlá manželka tlačící svého neambiciozního muže na post/y zaručující cestování za hranice, se ukáže jako proradná bestie s klidným srdcem řešící svou touhu po západě opuštěním hl. postavy. Zhrzený manžel po této zradě vědomě a s klidným srdcem "odchází" na jih Čech - svého rodiště - aby tam našel klid a smíření. Z místa primáře v Praze není vykopnut, ale z vlastní vůle ho opouští. Pardon, ale to neberu:-) Právě téma emigrace, jeho důsledky a smíření s touto skutečností jsou přesně ta témata, o kterých tento film měl být...Bohužel cenzura či autocenzura autorů tuto klíčovou linii příběhu asi nenechala rozvinout a kvůli tomu film emigraci vylíčil přesně tak, jak režim potřeboval. Nechci aby tento komentář byl brán jako obžaloba nebo kritika autorů v době, kdy si může "kopnout" každý...ale jen o konstatování názoru, který u mne jednoznačně podporuje přesvědčení, že tento film svou kvalitou i zmíněným emigračním poselstvím nepatří do špičky české kinematografie (jak zde pár lidí píše). Tam patří jiné Vláčilovy filmy...např. Údolí včel nebo Markéta Lazarová. (30.12.2008)

Cožpak o to, František Vláčil a jeho kouzlení s kamerou a vytváření atmosféry je z filmu zřetelně cítit, nicméně přes všechno jeho mistrovství a přítomnost Rudolfa Hrušínského, který téměř nezmizí z hledáčku kamery, se jedná o film, který se ani vzdáleně neblíží kvalitám Vláčilových filmů z předchozího desetiletí. Vláčil sice z problematické předlohy získal, co mohl, ale 70. léta se skrytou cenzurou a autocenzurou ve spojení s celkově pokřivenou dobou nejrůznějšími dohlížecími komisemi a zákazy zkrátka udělaly svoje. Za vidění tenhle kousek stojí, ale nemůžu si pomoct, oproti nedávno zhlédnuté Adelheid je to jen poloviční zážitek. Celkový dojem: 60 %. (29.01.2012)