Holubice

Kouzelný film, který je plný přenádherných obrazů a scén, které i po více jak půl století berou dech. Velmi přesvědčivý herecký výkon malého Karla Smyczka, nepřeslechnutelný hudební doprovod Zdeňka Lišky a skvělá práce s kamerou, prostorem (zrcadla) a výpravou (střídání města a prostředí) - to a ještě více tvoří z tohoto snímku výjimečnou klasiku. Zkrátka film, který je jak dojemný a milý, tak hořký, ponurý a depresivní, přičemž oba póly jsou ale použity účelně. (21.04.2013)

Holubici jsem viděl nedlouho po Markétě Lazarové a to aniž bych dopředu věděl, že jde o dílo stejného režiséra. I zde mě ale Vláčil okouzlil především skrze obrazy, skrze jednotlivé záběry. Vystačil bych si s nimi i kdyby nebyly prostředkem filmové narace. Banální námět děje nevnímám jako negativum, protože právě jednoduchost evokuje až dětsky upřímnou čistotu mysli (dobroty, zvídavosti, strachu i zloby) a jakousi křehkost v duchu Malého prince, kterou pro mě reprezentovala právě i vizuální složka. Pokud se jedná o kýčovitost této křehkosti a děje i motivů, vždycky jsem byl shovívavý. V mnoha ohledech jsem holt cílovka, cynik mě netrestej. Ona přímočarost by ale měla být v takovém případě jasná jako křišťál a mně bohužel nepřesvědčila motivace konání některých postav. Stejně tak mě trochu zklamala přílišná doslovnost a vysvětlivky u předkládaných motivů a symbolů. Ale ty obrazy, ty jsou pro mě vážně nezapomenutelné. ____ O co intimnějším zážitkem snímek pro mnohé byl, o to víc mě naštvaly okolnosti během ČSFD projekce. Jestli něco zařvalo, tak dokumentaristická etika. Vybudovat tak strojenou atmosféru, kdy se většina sálu nutně musí cítit jako banda bílých myšek během pokusu v laborce, dokáže málokteré eso. Co chce tvůrce "autentického" zachytit, když z jeho strany dochází k tak necitlivé a nešikovné orchestraci "výzkumného" prostředí? Nejdřív se nám jako loutka na gumě odkudsi vytáhne ze situace očividně nadšený Douglas, jen aby se s pocitem úlevy zase rychle vytratil. A kamery čekaly.. jásot? Vzlyk? Něco? Emoci.. a žer. Jak chce dokumentarista získat představu o tom, co se jal poznávat, když direktivně udává tempo dění? Jak si může někdo dovolit bez předchozího upozornění natáčet skupinu lidí (a mezi upozornění vážně nepočítám až zbabělé "teď vás natáčíme a bude to super") a jako bezohledný krvesaj pár vteřin po konci snímku očekávat sofistikované odpovědi na debilní otázky - ale pozor, pouze na mikrofon! Kdyby to tvůrci eticky zvládli, skončí s náma po projekci na pivu a maj materiál o asociálních pseudointelektuálních nerdech z ČSFD na dva filmy. První dvě piva jsem byl jejich a vlastně i Pomovým přístupem vážně zklamanej a rozčarovanej. Teď už mám zase v hlavě jen ony Vláčilovy obrazy. (24.07.2014)

V Rusku mají přes stylizovanou poetiku a filozofii Tarkovského, my máme Františka Vláčila, neboť i on má božský dar diváka nutit přemýšlet a klást si otázky nad vším možným. O čem Holubice je? Toť otázka, na níž budu odpověď hledat hodně dlouho, možná měsíce, možná roky. Je to snad pouhý výplod lidské fantazie z režisérovy umělecké duše? Či snad zakomplexované dílo skýtající pod svým povrchem výpovědi o lidské povaze, činech a následných rozhodnutích? Pokusím se přemýšlet, ale bude to zbytečné. Nedovedu vysvětlit podstatu Holubice, s jistotou ale vím, že F. Vláčil byl mimořádná osobnost s nezaměnitelnou režijní formou a právě Holubice je vhodným filmem pro ty, jenž se chtějí nechat unášet na vlnách nenapodobitelného a jedinečného umění. (01.08.2011)

V kině Ponrepo proběhl EXPERIMENT. Podle úvodního slova ó velkého POMA se mohlo zdát, že tento spočíval v tom, kolik lidí přijde v osm večer na projekci – považte! – černobílého filmu ze 60. let. Ale kdepak. Hodný táta celé naší velké čsfd rodiny pro nás připravil opravdovou reality show. Ještě teď mi tečou slzy dojetí, když si vzpomenu, že jsem mohla být při tom, když vznikalo umělecké dílo. Ještě že si to POMO nechal jako překvapení, to bych snad možná ani nepřišla! Děkuji těm třem už od pohledu šikovným hochům s kamerou, že budu mít co ukazovat děckám, vnoučatům, sousedům (no táto, ti budou valit voči!). Škoda jenom, že se páni filmaři nepředstavili, a tak teď nevíme, kam posílat děkovné dopisy.. __ Film samotný jsem vnímala především jako soubor líbivých statických obrazů. Nedokážu říct, do jaké míry to bylo způsobené přítomností toho hurá štábu před, při i po promítání, ale pozitivně ten zážitek určitě neovlivnil. I když jedna transcendence by tu byla; připadalo mi, že jsem se nedobrovolně zhmotnila v dokumentu Šmejdi. Opravdu velmi poučný experiment. (24.07.2014)

Jeden z najkrajších pocitových, poetických a zároveň detských filmov, aké som kedy videl. To nemyslím len v tejto kombinácii, ale aj samostatne. Trochu sa o niečo podobné snažil u nás Dimitrij Plichta, ale poézie Vláčilovho diela nedosiahol. Niektoré zábery by ste si hneď nechali zarámovať nad posteľ, či skôr na stenu pred ňu, aby ste ich videli ako to prvé po zobudení. Pokiaľ ste teda melancholický typ. (29.03.2018)