Holubice

Ačkoli jsem fanatickým obdivovatelem Vláčilových vrcholných filmů, Holubici jsem se vyhýbal, očekávaje cosi nudného. Hohó. Abych měl pocit, že si můj komentář může nárokovat jakousi úplnost, musel bych se zde kochat nejméně každým druhým záběrem a kompozicí, musel bych se pokoušet porozumět způsobu, jakým se herci s prostou samozřejmostí podřazují vizuálnosti Vláčilova filmu (resp. jsou do ní implementováni) coby její organické prvky, musel bych se snažit postihnout nadzemské vazby mezi postavami holubicí spojenými, musel bych se trápit se symbolikou holubice, moře či nože atp. K čemuž nejsem disponován, takže úplně jinak: (Dále spoilery k Holubici a k Trierovu Prvku zločinu, trošku k Markétě a Údolí včel.) Zažil jsem dnes v noci s Vláčilem něco podobného jako o něco dříve s Trierem, jehož dva pozdější velkofilmy mě nadchly, aby mě posléze zcela ohromila jeho prvotina mezi většími filmy (Prvek zločinu) svou totálně koncentrovanou těžce pulsující intensitou. Zcela obdobně i dlouho po vrcholných Vláčilových dílech tato jeho „třetí prvotina“. Až dodatečně jsem si uvědomil, že náhodou je oběma snímkům společná explicitní panevropská tématika (v Prvku zločinu jako téma, zde jako pocit, v obou případech explicitně rozprostřená do různoevropských míst, které se nějak jmenují.) Ale nejprve mi coby povrchnímu polovzdělanci evokovala Vláčilova Holubice jméno Američana Ernesta Hemingwaye, od nějž jsem nic nečetl. Je to taková zkratka od shody jmen s Holubicí Picassovou přes španělskou občanskou válku. A taky to mořské pobřeží (kdysi jsem byl divákem pěkného scénického čtení výtahu ze Starce a moře). Zkrátka dojem „Evropa a její patos od interbrigád až těsně před rebelantská šedesátá, abtrahovaný v nutné míře od Evropy nacistické a totalitní“, do jejíchž hlubin naopak obrací pohled Trier, jehož Prvek zločinu – také důrazně, ale jinak než Holubice – rozvíjí téma (mezi)osobního ztotožňování a vyúsťuje, což je v této souvislosti obzvlášť zajímavé, přesně kontra vyústění Holubice. (V obou filmech se také nachází scéna s nezvladatelným koněm, která také v obou případech vyznívá přesně opačně.) /// Ke kvalitě Vláčilova snímku především dvě slova: interiér, exteriér. A to, co je odděluje, stěny. Obrazy toho, v jakých prostorách postavy existují. Jestli bylo tvůrčím záměrem vyjádřit tím jejich uzavřenost ve vlastních či nevlastních stěnách, tak v mém případě se to nepovedlo (ač úvodní vypouštění z klecí, závěr i chlapcův příběh k tomu nabádají). Jestli, tak vidím na povrchu, jak stěny (sice spojují, ale hlavně) oddělují celý vnitřek od celého vnějšku, což ve velkolepém kontrastu, zda je tím venkem moře nebo město věží. Především ale autorovo (a kameramanovo!) kochání se způsobem a estetikou rozhraňování, utváření prostoru. Všude prosklené nebo síťované stěny, nevšedně zamířené pohledy na všední budovy, stavby domů. Postavy nejsou stěnami svírány, to spíš způsob a nuance stěn, staveb umožňují dění. Ostatně důraz na utváření prostoru je Holubici také společný s Prvkem zločinu, jenomže Trier právě naopak buduje prostory tak, aby dění odrážely, vyjadřovaly, nikoli teprve umožňovaly jako u Vláčila. (Trapné je, že této mé konstrukci zcela odporuje jak moře coby prostor volnosti a touhy, tak i chlapcův příběh, ale nemohu si pomoci). /// Něco pro psychoanalytiky, aby bylo jasno, proč dávám moře a město věží do přímé opozice: Úvodní vypouštění holubů: Holubice (či co za ptáky) vzlétající z kopce a dívka tu svou holubici jaksi chránící, nevypouštějící, k tomu ohroženost, motiv cely (klece) a konflikt dívky s očekávaným a požadovaným vztahem k tomu všemu se později objevuje i v úvodu Markéty Lazarové (do jejíhož věku mohla dívka z úvodu Holubice za ty roky mezi oběma filmy zhruba dospět). (Na okraj srov. chlapcův dar v Údolí včel – koš netopýrů mladičké nevěstě otcovské autority, ustanovující mu celu.) Sledujme dále: Vláčil důrazně ukazuje, kam „Zuzančina holubice… zabloudila“, totiž z širého moře do města chrámových věží. (Nadbytečným připomenutím otcovského zaslíbení Markéty klášteru urážím, jak doufám, bystrost svých čtenářů.) Uchyluje se však k prosklenému domu demiurga s kocourem – a padá zasažena chlapcem. Dívat se pak na německou dívku (a sakra, nejen v Markétě, Údolí a Adelheid, ale i tady Vláčil nějakou protikladnost vyjadřuje – velmi volně pojímáno - pomocí češství a němectví), tedy dívat se pak na Zuzanu jako na sestru Markéty dává Holubici ještě úplně nový rozměr – doporučuji. (Přihodím ještě srovnání bernardovské: zlý žert výrostka s holubičí návnadou na starce - zle žertovné vnadění Bernarda bečícími Kozlíkovými syny. Starcovo následné volání „Zuzano, Zuzano“ v souvislosti se ztracenou holubicí připomíná Bernardovo závěrečné „Markéto!... Koza!“ A jestli se nemýlím, postavu Bernarda převzal Vláčil z úplně jiné Vančurovy knihy.) /// Něco pro detektivy: Německý výrostek má na zádech trička nápis „Prince George B.C.“ – snad jméno lodi? /// Asi nejvíc mě odstřelil, těsně před koncem, zcela nedůležitý jedoucí záběr na sjíždějící zdviž - monumentální. /// Komentáře: Slovy jako „obrazy, kompozice, lyrika, poetika“ se to tu jen hemží, ale výrazy „architektura, architektonický“ najdete pouze u Ninkaa a Sandiego. Komentář, o němž nemohu říci, že bych se s ním ztotožňoval nebo mu rozuměl, ale který jediný je nějak zajímavý, napsal vyprávěč. Pěkný příhodný citát (Vančura?) dává anniehall. /// Říjen 2013: tak ten vyprávěčův komentář jsem už pochopil (prostě mi došlo, z čeho vychází), čímž spíše doporučuji. Tristní je, že jsem to "dojití" vůbec potřeboval, blaženi, kterým to nedojde a přece pochopí. (01.12.2012) (méně) (více)