Režie:
František VláčilScénář:
František VláčilKamera:
Jan ČuříkHudba:
Zdeněk LiškaHrají:
Kateřina Irmanovová, Karel Smyczek, Gustav Püttjer, Václav Irmanov, Hans-Peter Reinecke, Karl Gärtner, František Kovářík, Vladimír Erlebach, Anna Pitašová (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Odkudsi z Belgie, z úbočí vysoké haldy, vypouštějí stovky poštovních holubů... Jednu bílou holubičku marně vyhlíží její majitelka, plavovlasé děvčátko Zuzanka, mezi mořskými vlnami a písečnými dunami... Holubice byla zanesena bouří do vzdáleného stověžatého města, do Prahy. Usedla unavená ve výtahové šachtě moderního činžáku. A tam ji postřelil z okna vzduchovkou Michal, chlapec upoutaný po nervovém šoku na pojízdnou židli, chlapec krutý, protože sám trpí... (oficiální text distributora)
(více)Recenze (102)
Vláčil zde popustil uzdu své fantazie a vytvořil v našich podmínkách nevídaný filmový tvar hraničící s čirou avantgardou. Rovněž po technické stránce opět u nás obrodil formalistickou stránku filmu a rozhodl se vyprávět výhradně obrazem, obsah dialogů ztrácí jakoukoliv váhu, řada z nich je také v cizím jazyce bez titulek. Některé záběry jsou fenomenální, nejvíce mě dostalo vytváření umělcova obrazu na skle a pak nepřeberné množství nápaditých kompozic, bohatě využívající zejména architektonické členitosti domu, v němž se většina děje odehrává. Závěr výborným a průzračně jednoduchým způsobem naplňuje poselství dosažení vzájemné blízkosti všech lidí. Jediný problém který jsem měl byl odtažitý chlad hlavně v první půlce snímku a hlavně v německé linii. Emoce se u mě skutečně nedostavili, jen pocit ušlechtilé myšlenky díla. ()
Moc ta vysoká hodnocení nechápu. Příběh tohohle filmu je děsně banální, když by ho člověk chtěl nějak shrnout. A to i když vezmu v úvahu část s uzdravujícím se chlapcem a jeho rozhodnutí, zda uzdravující se holubici pustit nebo ne. Není to pro mě něco, o čem bych měl přemýšlet ještě kdo ví jak dlouho. Z pohledu příběhu tak film byl pro mě spíš natažená nuda. Pěkné byly spíš zvuky a některé záběry. Režisér tím celkem slušně budoval atmosféru. Člověk byl zvědavý, co se bude dít, jak to asi skončí, a vono se dělo s prominutím celkem hovno. ()
Příběh na hranici banality posouvá výtvarné vidění režiséra a geniální hudba Zdeňka Lišky do kategorie fascinujících uměleckých děl. Dialogy jsou odsunuty na vedlejší kolej, tady se kreslí obrazy. Přestože se na pana Vláčila vzpomíná častěji v souvislosti s jeho historickými filmy (viz. Sentiment), kdybych měl vybrat nejlepší z jeho děl, vyhrála by právě Holubice. ()
Hodnotit Holubici z pozice průměrného konzumního diváka by asi nebylo úplně fér. Takovému publiku prostě není tento film určen a kdyby byl, těžko by zde dřímal v červených barvách. Na druhou stranu ho není jednoduché hodnotit ani jako umělecké dílo, protože na to jsem ho, přiznám, tak úplně nepochopil. Samozřejmě nějakou symboliku a metafory tam člověk vidí, ovšem jestli na těch správných místech, to už se sám nedozví. Pořád ale můžete ohodnotit takové ty klasičtější filmové parametry, jako jsou kamera, zvuk, atd. Příběh je velmi prostý a scénář téměř beze slova. Důležité jsou zde audiovizuální a emocionální vjemy. Docela mě vzhledem k době vzniku tohoto snímku překvapila invenční kamera a chytré hrátky se světlem v některých scénách. Liškův hudební doprovod o sobě dává také důrazně vědět a dotváří atmosféru. Jako umělecké dílko za 4*, jako divácký zážitek za slabší 2*. Z úcty k přes půlku století staré památce české kinematografie dávám 3*. ()
Filmová báseň Holubice je hustý a silný koncentrát průzračného umění a esencí vymačkané umělcovy duše, snů a představ. Po tom touží každý umělec a ne každému se to podaří, a už málokterému hned v prvním celovečerním debutu. Po této stránce měl František Vláčil splněno. Prostřednictvím svobodných holubích křídel a zurčením tónů Liškovy šokující kompozice pohrdá dílo čárami na mapě, kterým lidé říkají hranice a boří i hranice mezi lidmi samotnými. Ovšem k tomu, aby člověk film pochopil a prožil, být chovatelem holubů nestačí... ()
Galerie (21)
Photo © Česká televize
Zajímavosti (9)
- V úplném závěru filmu je možné zřetelně spatřit Stalinův pomník, který stál na Letné v letech 1955–1962. (smikyna)
- Natáčení závěrečné scény, kdy chlapec vypouští holubici, točil kameraman Miroslav Ondříček celý měsíc. Holubi se vždy snesli dolů, jen jednou se podařilo, že holub vylétl vzhůru. Tento záběr byl ve filmu použit. (troufalka)
- Filmování probíhalo v Praze ve Starém Městě. Ateliér umělce, kterého ztvárnil Václav Irmanov, byl postaven v Praze na Kotvě. (dyfur)
Reklama