Holubice

Příběh na hranici banality posouvá výtvarné vidění režiséra a geniální hudba Zdeňka Lišky do kategorie fascinujících uměleckých děl. Dialogy jsou odsunuty na vedlejší kolej, tady se kreslí obrazy. Přestože se na pana Vláčila vzpomíná častěji v souvislosti s jeho historickými filmy (viz. Sentiment), kdybych měl vybrat nejlepší z jeho děl, vyhrála by právě Holubice. (26.02.2004)

Holubici jsem viděl nedlouho po Markétě Lazarové a to aniž bych dopředu věděl, že jde o dílo stejného režiséra. I zde mě ale Vláčil okouzlil především skrze obrazy, skrze jednotlivé záběry. Vystačil bych si s nimi i kdyby nebyly prostředkem filmové narace. Banální námět děje nevnímám jako negativum, protože právě jednoduchost evokuje až dětsky upřímnou čistotu mysli (dobroty, zvídavosti, strachu i zloby) a jakousi křehkost v duchu Malého prince, kterou pro mě reprezentovala právě i vizuální složka. Pokud se jedná o kýčovitost této křehkosti a děje i motivů, vždycky jsem byl shovívavý. V mnoha ohledech jsem holt cílovka, cynik mě netrestej. Ona přímočarost by ale měla být v takovém případě jasná jako křišťál a mně bohužel nepřesvědčila motivace konání některých postav. Stejně tak mě trochu zklamala přílišná doslovnost a vysvětlivky u předkládaných motivů a symbolů. Ale ty obrazy, ty jsou pro mě vážně nezapomenutelné. ____ O co intimnějším zážitkem snímek pro mnohé byl, o to víc mě naštvaly okolnosti během ČSFD projekce. Jestli něco zařvalo, tak dokumentaristická etika. Vybudovat tak strojenou atmosféru, kdy se většina sálu nutně musí cítit jako banda bílých myšek během pokusu v laborce, dokáže málokteré eso. Co chce tvůrce "autentického" zachytit, když z jeho strany dochází k tak necitlivé a nešikovné orchestraci "výzkumného" prostředí? Nejdřív se nám jako loutka na gumě odkudsi vytáhne ze situace očividně nadšený Douglas, jen aby se s pocitem úlevy zase rychle vytratil. A kamery čekaly.. jásot? Vzlyk? Něco? Emoci.. a žer. Jak chce dokumentarista získat představu o tom, co se jal poznávat, když direktivně udává tempo dění? Jak si může někdo dovolit bez předchozího upozornění natáčet skupinu lidí (a mezi upozornění vážně nepočítám až zbabělé "teď vás natáčíme a bude to super") a jako bezohledný krvesaj pár vteřin po konci snímku očekávat sofistikované odpovědi na debilní otázky - ale pozor, pouze na mikrofon! Kdyby to tvůrci eticky zvládli, skončí s náma po projekci na pivu a maj materiál o asociálních pseudointelektuálních nerdech z ČSFD na dva filmy. První dvě piva jsem byl jejich a vlastně i Pomovým přístupem vážně zklamanej a rozčarovanej. Teď už mám zase v hlavě jen ony Vláčilovy obrazy. (25.07.2014)

Způsob, jakým básník stříbrného plátna naložil s tak křehkým tématem, bere dech. Hlavní postavou filmu nejsou lidé, ale smolařská holubice, kterou chová německá holčička na baltském pobřeží. Holubice však není jen postavou - to je samo o sobě pozoruhodným výkonem - ale také symbolem. Do básnivé roviny vstupuje přitom i ta každodenní, hádkou majitelů holubů počínaje a sourozeneckými vztahovými disharmoniemi na německém severu konče. Tato pohádka - v dobrém slova smyslu - pro dospělé sleduje i další pozoruhodný motiv - vztah sochaře s něžnou duší dítěte a kluka, kterému život načas přistřihl křidélka víc, než je pro dětskou povahu únosné. Na potenciální křižovatce života kluk v rozpuku let řeší hned několik vnitřních problémů: proč postřelil ptáka, který mu ničím neublížil, jak se vyrovnat s tím, aby nezahynul, a konečně pochopit, že vlastnit neznamená milovat (jako jakýsi divácký "dezert" navíc je tu i jeho vyrovnávání se s nedobrým zdravotním stavem a postupný chlapcův návrat do světa dětských radostí). A že svoboda vlastní je nemyslitelná bez svobody bližních, byť v tomto případě "pouhého" ptáka. Socha chlapce, kterou sochař vytvoří, podobně jako grafický list s holubicí, poslaný německé holčičce, měly v dobovém v kontextu více významů. Stále tu byla přítomna bolestná válečná zkušenost; herci filmu jsou i krajina písečných pláží i jedinečné siluety pražských věží, hrotů směřujících do nadoblačného nebesna; holubice, picasovská holubice, byla symbolem světového mírového hnutí lidí dobré vůle na tehdejším Východě i Západě. Film doslova nabitý vjemy a myšlenkami-obrazy, krášlený básnivou kamerou Jana Čuříka a dále rozvíjený hudbou Zdeňka Lišky, přitom skutečný talent tvůrce MARKÉTY LAZAROVÉ mohl jen naznačit. Ale skutečnost, že Vláčilovy oči tak neuvěřitelně splývají s pohledem dítěte, dětským vnímáním světa, soud, vyřčený v přecházející větě, značně relativizuje. K prospěchu díla i Vláčila samého. (24.07.2014)

V Rusku mají přes stylizovanou poetiku a filozofii Tarkovského, my máme Františka Vláčila, neboť i on má božský dar diváka nutit přemýšlet a klást si otázky nad vším možným. O čem Holubice je? Toť otázka, na níž budu odpověď hledat hodně dlouho, možná měsíce, možná roky. Je to snad pouhý výplod lidské fantazie z režisérovy umělecké duše? Či snad zakomplexované dílo skýtající pod svým povrchem výpovědi o lidské povaze, činech a následných rozhodnutích? Pokusím se přemýšlet, ale bude to zbytečné. Nedovedu vysvětlit podstatu Holubice, s jistotou ale vím, že F. Vláčil byl mimořádná osobnost s nezaměnitelnou režijní formou a právě Holubice je vhodným filmem pro ty, jenž se chtějí nechat unášet na vlnách nenapodobitelného a jedinečného umění. (02.08.2011)

Vláčilova Holubice vypuštěná z archy poraněného dětství se nevrací na sever proto, že vody „v Praze“ ještě zcela neopadly, ale proto, že potopa smutku v místech, kde je očekávána, ještě ani opadat nezačala. Je to bytost magneticky přitahovaná nikoliv „jen“ domovem, ale i bolestí. Nevzdaluje se potopám, naopak: potopy hledá. Až dosáhne svého baltického cíle a nebem zazáří duha, bude čas na cestu k dalším trpícím. Úchvatná oslava přirozenosti a lásky, nejednou zlovolně utlačovaných v lidských nitrech, a naděje na nové probuzení. (03.10.2009)