Marketa Lazarová

Tá atmosféra vytvorená úžasnou kamerou a ešte lepšou hudbou bola neuveriteľná. V najlepším momentoch mi to pripomínalo to najlepšie z Malicka, v tých najhorších to najpekelnejšie od Tarkovského. Neviem síce o čom to bolo, no nemohol som od toho odtrhnúť oči. Teda aspoň väčšinu času. Po dokonalej prvej časti totiž začala presne tá artová sračka, ktorej som sa bál. Nakoniec som sa však zase chytil, takže parádny dojem ostal zachovaný. Najlepší český film pre mňa stále ostáva Vyšší princip, no Markéta na mňa pôsobila najinšpiratívnejšie. 9/10 (03.06.2017)

Z pekla do nebe a zpět snadno a rychle. Ze svatosti ke hříchu a z hříchu do lásky ještě rychleji. Středověk v plné síle, který se všem těm Statečným srdcím podobá asi jako hladový vlk pekingskému palácovému psíkovi. Pusté skály a holé stromy, uprostřed kterých vyroste voňavá, křehká a nezničitelná bylinka. Báseň v obrazech, která postrádá rým i koketnost, zato síly je v ní jak v domácí kořalce. Tuplovaný génius předlohy a režiséra, kteří nenechají diváka tupě sedět, ale vyvlečou ho do toho zběsilého danse macabre spolu s postavami a nedají mu vydechnout do poslední chvíle. (31.08.2007)

V čem je Markéta Lazarová jednou z nejlepších konverzí literárního díla? V tom, že není pouhou konverzí, ale naprostým znovuzrozením. Z laskavosti Vančurovy předlohy zůstal jen vypravěč a postava toulavého mnicha, jinak se Vláčilův opus stává drsnou středověkou freskou, která dokonalost Vančurova jazyka nahrazuje neméně dokonalou mluvou obrazů a symbolů. Ponurý hudební doprovod dotváří režisérovu snahu evokovat středověkou atmosféru všemi prostředky. Markéta Lazarová není silná pouze svým příběhem lásky zrozené z pokoření (ten mnohem více vyniká ve Vančurově předloze), ale právě svými filmově řemeslnými vlastnostmi. Je to spíše velká filmová esej – robustní, s nezaměnitelnou estetikou a dle mého názoru naprosto geniální, byť ne snadno stravitelná. (25.01.2004)

Sdílím názor profesora Nováka na Vančurovu předlohu, irituje nás především nahodilost děje. Když už jsem si dovolila o Arne Novákovi a sobě hovořit jako o nás, doplním, že nám vadí i ta časová neurčitost. Již sama předloha mě nijak neuchvátila, Vláčil se zajisté snažil nezfilmovatelnou knihu převést do filmu seč mu síly stačily. A tou urputnou snahou možná jen ještě více podtrhl tu nekompatibilitu mezi syrovostí a poetičnem. Jenže i přes všechny zmíněné hendikepy Vláčil natočil film nejen okázalý, ale především vlastně strašně dobře sledovatelný. (19.02.2013)

Nejpřeceňovanější film v dějinách české kinematografie. Nevytýkám nudnost, protože má divák při sledování pocítit délku samotného díla a dosáhnout transcendence, ani vyprázdněnost vyprávění, protože k té Vláčil tíhnul vždycky a soustřeďoval se na styl, jenž má výpovědní hodnotu sám o sobě. Problém mám s tím, že dle mnohých "nejlepší český film vůbec" mění optiku nahlížení, aniž by se proměnil styl či byl přechod k hlediskovému záběru motivovaný, že není myšlenka pouze v obrazech jako u Tarkovského děl, ale musí být nahlas vyřčena, přičemž doslovností a křečovitou vznešeností trpí celé to martyrium pěkně podávaných nepěkných věcí. Nemyslím si, že by zhlédnutí v kině či snaha o třetí šanci na mém zhodnocení něco změnilo, a tak raději komentář zakončím citátem úvodního mezititulku (já se nezmínil, jak je to hrozně archaické - a to nejen z dnešního pohledu, že?), který je "zábavné" brát jako lakonickou glosu díla, nikoliv jako alibismus: "Toť příběh sestavený zbůhdarma a stěží zaslouží si chválu. Což naplat." (06.04.2007)