Údolí včel

Pro mě nejkrásnější Vláčil a zároveň jeden z nejlepších filmů české kinematografie. Má to hloubku, má to přesah, nesnaží se divákovi podlézat a hlavně je to plné nádherných obrazů, které nejsou prvoplánové a v nichž Vláčil dokáže zobrazit nezobrazitelné... Údolí Včel je prostě záležitost, kterou je třeba vidět. A ne jednou. (28.04.2008)

Tak realistický film jsem skutečně nečekal: hned na začátku se ocitneme v sídle řádu Německých rytířů - a skutečně jsme v Malborku! Nevídané... Vše je precizní a atmosféra 13. století je promyšlena do nejmenších detailů - dokonce i výzdoba kostela je plně poplatná době, místo oltáře vidíme kopii reliéfu ze svatojiřského kláštera - jedno ze stěžejních děl 13. stol. u nás. Však také odborným poradcem byl Václav Mencl, ikona české castelologie a medievistiky. Na kostýmy dohlížel Theodor Pištěk, pod HUDBOU je podepsán Zdeněk Liška.... skutečně filmový svátek a na oči Petra Čepka se nedá zapomenout. (22.03.2008)

Tam, kde mnozí spolukomentátoři vidí "famóznost", "vrchol kinematografie", "dokonalé filmové umění", nebo "filmový zážitek", tam já filmem částečně potěšen i zklamán hledám v komentářích také druhou stranu mince. Nacházím nesmělé zmínky (někomu chybí "bitvy", jiný komentuje "trochu neakční" nebo "naprosto monotóní atmosféra" a např. Boogeyman hodnotící čtyřmi hvězdičkami přímo píše "je to skvělý snímek, ale já se prostě dost nudil"). Snímek je na tuzemské poměry vysoce umělecky natočen (nádherná Uldrichova kamera), středověk je vykreslen velmi důvěryhodně a dost krutě. Téma víry však je pro mnohé diváky nezajímavé a děj lze vyjádřit jedinou větou - dezerce Ondřeje z rytířského řádu zpět ke světskému životu, zatímco jeho souvěrec se ho snaží přimět k návratu do kláštera. Tempo děje je pomalé, film je více psychologický než dramatický a mnohdy nejednoznačný co do pohnutek (jinak výtečně zahraných) hlavních hrdinů. Budu filmovým kacířem a dám intelektuálnímu klenotu české kinematografie jen průměrné hodnocení. A soudě podle pouhých 187 hodnocení na IMDb (k 11.3.09) bude Údolí včel asi pokladem jen v národním měřítku. Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=jw4mu37Riqw (11.03.2009)

Zatímco Markéta Lazarová mě nikdy moc neuchvátila, tohle snad díky přehlednějšímu ději a výborně vystiženým charakterům patří do skutečně zlatého fondu naší kinematografie. Zobrazení fanatismu, přesvědčení, že idea vyššího světa může být povýšena nad rozum, život a svědomí. Náboženská víra vede člověka k tomu, aby nehledal zdroj svého jednání sám v sobě, ale aby svým jednáním naplňoval vyšší smysl. problém je, co tím vyšším smyslem má být. Obvykle něco, co zase říkají jiní lidé, že tím smyslem je. Armin byl muž silné víry, které byl ochoten obětovat nejen sebe, ale i druhé. Vyššímu smyslu, který však patřil jen jemu a jen on se postavil svými činy do role soudce o osudu druhých. Co kdyby jeho rozhovor s Ondřejem proběhl nějak takto: Armin: "Moje víra mi říká, že tě mám přivést zpět do Řádu." (ať už by k tomu dodal cokoli - bůh s tebou má jiné úmysly, řád znamená hráz proti bezvěrectví, očistíš svou duši - to je celkem jedno). A Ondřej by mu odpověděl: "Ale já věřím, že bůh chce, abych byl šťastný se ženou na své tvrzi." Kdo pak rozhodne, co chce bůh? Proč tohle věřící nedokážou pochopit, že věřit lze čemukoli a v cokoli a jen a pouze z víry nelze odvodit, která je ta správná hodná následování. A náboženství k víře přidává to, že samo sebe ze své podstaty staví na tu pravou a jedinou víru, která je povolána jiným říkat, co mají a co nemají dělat. Proto jsem já sám nikdy náboženské víře nepřisoudil jakýkoli smysl a neučinil z ní nikdy zdroj motivace svého jednání. Člověk se řídí rozumem a samozřejmě i pocity, ale musí být připraven je vždy podrobit testování, zkoušce ve střetu s realitou, vlastními zkušenostmi a tak dále. Armin ve jménu své víry dokonce zavraždil ženu, protože to odůvodnil vyšším smyslem svého počínání - odvrácení Ondřeje od smilstva a zvířecích pudů ("ti dva tam žijí jako zvěř"), aniž by ve skutečnosti se někdo kromě něj dopouštěl něčeho hanlivého nebo nesprávného. Člověk, který používá rozum, si takový úsudek udělat může, ale věřícímu (jak to vidím ostatně i z některých mírně fanatických komentářů) je takové vlastní rozumové zvážení věci odepřeno. Už jen za tento pohled na způsob myšlení věřícího člověka si film zaslouží maximální hodnocení a to ani nemluvím o zbytku, kameře, výpravě a herectví. Mimochodem, musím říci, že v tomhle filmu se mi Galatíková moc líbila jako žena, nikde jinde jsem jí tak vlastně nevnímal (díky pozdějším rolím ji mám hlavně zařazenou jako matku/tetu, hodnou či zlou, dle role), ale tady z ní tryská taková kombinace osobní síly, důstojnosti i smutku, který ji činí krásnější než jak dokáže jen prostá fyzická krása. (14.05.2007)

Neskorá upútavka na Marketu Lazarovú. Vláčilovo tragické poetično a emocionálna membrána umenia symbolizmu dosadzujú rozorvaného hrdinu do kulís surového sveta, ktorý vedie križiacku výpravu sám proti sebe. Sloboda je vykorenením a prevrátením dubu života, vnútorná očista musí byť vykúpená krvou. Nádherné čiernobiele obrazové kompozície, ktoré hrajú všetkými odtieňmi mäkkého svetla, ukážková dramatická výstavba, Petr Čepek, Jan Kačer a Liškova hudba, plus opäť sugestívne rozvrhnuté použitie postsynchrónov. Vzácny, no bolestivý dar, za ktorý sa platí vlastným potom. Vidieť to, podobne ako Lazarovú, na veľkom plátne, nepochybujem, že by som siahol po ešte vyššom hodnotení. 85% (21.12.2014)