Údolí včel

Fascinujúce čiernobiele obrazy - tak nejako mohol vyzerať stredovek. A v ňom sa odohráva príbeh priateľstva a nenávisti dvoch mužov, ktorých spojila a rozdelila viera. Rozpor medzi dodržiavaním nepoškvrneného ideálu a jeho pošliapaním hedonistickými radovánkami ostane asi večný. Časovo úspornejšie, vyznením a dejovo oveľa hutnejšie než Marketa Lazarová. Množstvo symbolov a obrazov len dotvára svet stredoveku, kde sa miesila hlboká zbožnosť so strachom pred neznámym, kde každá cesta do vzdialenejšej osady cez hustý les bola dobrodružnou lotériou s vlastným životom. Málokedy sa filmu podarí tak silno pripútať si ma, vcucnúť a zžiť sa s jeho hrdinami. (12.01.2005)

Slovy klasika, my máme Údolí včel, Rusové Andreje Rubleva a Švédové Sedmou pečeť. Celkem názorně tenhle rozskřípaný mýtus kmene Čechů demonstrují stránky Nostalghia, věnované padlým andělům, rozuměje exponátům z řad kanonických vele-režisérů, jejíž autoři zařadili Vláčila velkoryse po bok Kurosawy či Felliniho, byť symbolicky až na konec lajny. Po dvou neuvěřitelně krvavých a krutých nacionalistických válkách je obtížné pochopit, jak může někdo brát takový rousseauovský romantický nacionalismus vážně. V devatenáctém století jej naši předkové, tápající po národní totožnosti, vážně brali, ale dnes? Zdá, že Češi stále nemají jasno v tom, jak se dívat na své dějiny. Byli husité hrdinové nebo „lupičská cháska"? Úpěli jsme za Rakouska nebo jsme se měli dobře? Bordwell dává podobným spekulacím útrum. Když si v Dějinách filmu vytipuje – především z řad proslulých Olympanů, bez výjimky neamerických – osm jakýchsi „super-auteurů“, které pojedná přednostně a nezávisle na kontextu národních kinematografii, jimž přináležejí, o Vláčilovi nikde ani zmínka. O Tarkovském pravda také ne, ale ten nenatočil své nejlepší dílo v 50. a 60. letech vyhlášených časopisem Cahiers du Cinéma za vzestup autorského uměleckého filmu a ke všemu se mu dostalo vrchovatě prostoru v kapitole ohledávající Nové kinematografie a nové směry v Evropě a Sovětském svazu od 70. let. Kdežto o naší národní pýše Vláčilovi nikde ani čárka. Když Masaryk kritizoval dva velké rukopisné podvrhy, s láskou a oddaností přijímané, ze kterých čerpali nejen Alois Jirásek a Mikoláš Aleš, nýbrž i František Palacký a na nichž náš rodící se národ založil své novodobé sebevědomí, známými slovy, že nic není veliké, co není pravdivé, plaval proti proudu. Krátkodobě ho pravicové Národní listy vyobcovaly z národa jako ohavného zrádce, kterého nejspíš neporodila česká matka, ale lítá saň. Ať si to přejeme nebo ne, ať je nám bližší ten či onen moment našich dějin, Vláčil na Bergmana ani Tarkovského neměl. Stál pod nimi. (19.02.2010)

Pro mě nejkrásnější Vláčil a zároveň jeden z nejlepších filmů české kinematografie. Má to hloubku, má to přesah, nesnaží se divákovi podlézat a hlavně je to plné nádherných obrazů, které nejsou prvoplánové a v nichž Vláčil dokáže zobrazit nezobrazitelné... Údolí Včel je prostě záležitost, kterou je třeba vidět. A ne jednou. (28.04.2008)

Vláčil bohužel moc nepobral umění vyprávět a na jeho obrazovém cvičení je to dost znát. Nic proti filozofování, ale tady se neobjevila jediná silná myšlenka. Navíc dialogy na sebe často vůbec nenavazují, což značně znepříjemňuje sledování. Vůbec mi přijde zbytečné točit film o někom, kdo jde tam, zpátky, zase tam a celou dobu vůbec neví. (10.01.2012)

Filozofično na plno. Také ale dusno na plno a především neosobitost, která potlačuje veškeré emoce a jakékoliv pocity, které film má a já je mohl vnímat. Výsledek je takový, že Údolí včel je dokonale a syrově zpodobněný středověk, který jen tak v české kinematografii neuvidíte. A i přesto, že mu chybí emoce, je rozhodně filmem, který nesmíte vynechat, protože Vás přesvědčí o tom, že u nás se dřív točilo cokoliv. A dokázalo to mít úspěch. Tak proč by nemělo dnes? (27.01.2015)