Tanec v temnotách

Čechoslovenka se vzhledem Eskymačky a s výmluvným jménem Selma Ježková emigruje v 60. letech do Ameriky hlavně kvůli možnosti operace svého syna, kterému hrozí oslepnutí. Od Tance v temnotách jsem očekával muzikál, ne depresivní psychologicko-sociální drama. Ve chvíli, kdy jsem se s touto žánrovou záměnou jakž takž smířil (tj. asi po čtyřiceti minutách), přišel první taneční výstup. Rozervané duše hrdinů a roztřesenou kameru vystřídalo velkolepé taneční číslo s černochy tančícími break-dance a já jsem zůstal zírat v němém úžasu. Teprve s dalšími muzikálními úlety mi došlo, proč jsou sytěji zbarvené, proč svým stylem připomínají spíše nějaký avantgardní videoklip nežli součást filmu – je to únik. Únik od neuvěřitelně depresivních a úmyslně až do extrémů dovedených osudů hlavních hrdinů, předně samotné Selmy. Ta má sice zprvu malou naději, ale brzy o ni přijde, abychom si náhodou nezačali myslet, že Lars von Trier vyměkl na úroveň režiséra normálního, humánního dramatu. Vyhrocenost, lhostejnost v zacházení s charaktery balancuje na hraně únosnosti, místy Trier skutečně trošku přehání (neudržel jsem se při informaci, že Selma ráda chodí domů po kolejích – zvlášť v noci, to už by obstálo i mezi sbírkou těch nejmorbidnějších vtípků). Trier tento okázalý projekt realizoval téměř tři roky, což na výsledku není zas až tolik poznat. Má to být film o věčnosti, o sebeobětování, o splývání světů fiktivních a reálných, ale zároveň je to film silně protiamerický a plný logických nesrovnalostí. Trier možná miluje americké muzikály, ale americkou kulturu jako takovou nenávidí. Dává jasně najevo, co si myslí o sentimentálních pohádkách s dobrým koncem, co si myslí o dobrém a poctivém americkém občanovi. Dobré postavy zde kromě Selmy ztvárňují Švéd (Strormare), Francouz (Barr) a Francouzka (Deneuveová), pokud je k pomoci svolný i někdo jiný, pak jedině za peníze nebo za ještě vyšší cenu. Prapodivně pak působí přítomnost Oldřicha Nového, který se nejmenuje stejně jako „ten slavný český herec“ náhodou, přičemž si jej zahrál jakýsi bělovlasý stařík(!). A co ta zkomolená výslovnost českých jmen údajnou Čechoslovenkou? Copak sama neví, jak se jmenuje? Jasně, devadesáti procentům diváků to vadit nebude, ale když už natáčím velkou evropskou koprodukci, měl bych si na podobné detaily dát pozor. Trier byl asi víc zaměstnán tvrdou „drezúrou“ Björk – ta nepředvádí výkon kdovíjak oslnivý a jejímu zpěvu chybí povznášející lehkost, svými údajnými hádkami s režisérem nicméně vzbudila dostatečný rozruch a filmu zajistila potřebnou reklamu (i když ty šaty asi skutečně nesnědla :-). Tanec v temnotách je silným, působivým dramatem a současně velmi svérázným muzikálem, je z pochopitelných důvodů oslavován, je z pochopitelných důvodů zavrhován. Nemůžu říct, že by mě zcela pohltil, ale přinejmenším na několika místech se mi velice líbil. 75% Zajímavé komentáře: golfista, charlosina, rawen, elCroCo, TotalFilm, winstonik (24.11.2006)

FIlm, který je zajímavý svou formou. Bohužel už od Larse Triera znám jako snahu vyvolat silné emoce pomocí silného příběhu dotaženého ad absurdum (viz Prolomit vlny, Antikrist, Nymfomanka) Zajímavá forma bohužel nemůže nahradit obsah. Zřejmě nejsem v tomto případě správným cílovým divákem. Citové vydírání mi vadí, taky ho cítím a každém kroku. (01.03.2016)

(1001) 2008: Inu, mám dilema. Před sledováním tohoto filmu jsem už nějaké to rande s panem Trierem absolvovala a dosud jsem z každého byla, byť i takřka proti své vůli, naprosto odvařena. A jelikož jsem občasný skeptik, tak jsem si řekla, že přece není možné, aby na světě existoval takový génius, kterému sežeru úplně všechno (protože tohle by byl už druhý, jelikož jednoho takového už znám, ale to sem nepatří), no a abych se dostala ke své pointě, tak jsem si řekla, že se milému Larsovi podívám více na zoubek a nebudu ho šetřit, i kdyby trakače padaly. Tanec v temnotách začíná pomalu a pozvolna, až si člověk (já) říká, jak to může dospět k tomu závěru, o jakém už kdesi slyšel, že to k němu dospěje. Potom přestane nad takovými blbostmi přemýšlet, jak ho síla neobyčejně viděné obyčejné reality vtahuje do děje. Píseň "I've seen it all" zabije emocionálně zjitřenou a psychicky labilní dívku do sedačky a vyvolá v ní pocit naprosté identifikace se s hlavní hrdinkou. Náhlý zvrat v ději křičí z plátna: "Jsem nelogický, jsem násilně naroubovaný, jsem vyhnaný do extrému!" Chvíli si na to opět sledovatel zvyká, mozeček mu usilovně pracuje, hysterický konec opět nahlodá podvědomí... A teď přecházím zpět do první osoby. Zkrátka, i když film má rozhodně své mouchy a nezdá se mi dokonalý jako třeba Dogville, za přesné vykreslení vnitřního světa jednoho rezignovaného snílka opět uděluji nejvyšší hodnocení. -"You've never been to Niagara Falls?" -"I have seen water, its water, that's all..." 2017: Jak stárnu, tak moje výtky k filmu zůstávají, ale moje láska k němu se dál prohlubuje. Formální přístup kombinující pohyblivou dokumentární kameru v "normálním" životě a sestřih mnoha statických záběrů v muzikálových číslech tak geniálně nenápadně manipuluje divákův úhel pohledu, že už to samotné si vyslouží nehynoucí obdiv. Naprosto přesně přesní herci pracují tak, že se každá scéna zdá jako nejlépe zahraná scéna, co kdy byla nejlépe zahraná. V imaginárním světě bych neměla problém vytrhnout si srdce z hrudi a dát jednu polovinu Peteru Stormarovi a tu druhou polovinu věnovat Siobhan Fallon Hogan. -"What is there to see?" ♥♥♥ (24.11.2008)

Rozporuplné hodnocení filmu vlastně naprosto vystihuje jeho záměr : pobouřit. Ať už z hlediska laciných triků jak lidi donutit, aby sáhli po kapesníku, tak po stránce žánru - Trier a muzikál :-)), tak po stránce herecké - Bjork a herečka :-)) a vůbec proč řešit zda to dobré je či není... Je a zatraceně, ale jen pro někoho. (27.09.2004)

Hudba Bjork patří mezi mé velmi oblíbené, Bjork sama o sobě je pro mě také úžasnou osobností a nejlepší světovou zpěvačkou přelomu tisíciletí... Proto jsem byl velmi zvědav na její spolupráci s von Trierem, od kterého jsem předtím nic neviděl. A jsem zcela odrovnán. Rozhodně jeden z deseti nejlepších filmů, co jsem kdy viděl, Bjork podává naprosto špičkový výkon (přinejmenším mé Top3:)). Častá dokumentární kamera zajišťuje špičkovou atmosféru. Nápad propojit tragické drama s muzikálem funguje perfektně a pomáhá lépe dokreslit psychiku hlavní postavy. Té zdatně sekundují vpodstatě všichni další herci, především David Morse má neskutečně dokonalou postavu... Jeho zdánlivě sympatický, ale nakonec osudově zbabělý policajt, to je lahůdka. A hudba samotná, napsaná hlavními dvěma personami filmu (Bjrok, v. Trier) je také výtečná. Opravdu nevím, co filmu vytknout. Že to je přecitlivělé? No, ani mi nepřijde. Selma není žádná Železná lady, tak se podle toho taky chová. A když se v emociálně vypjatém závěru rozpláče, tady to na mě působilo mnohem lépe a silněji než kdyby s klidem přijala osud. Trier podle mě chtěl překvapit diváky jakousi obrácenou kýčovitostí - klasicky ohranou písničkou v takovýchto chvílích bylo hystericky plakat, Hollywood posléze vymyslel psychicky silné hrdiny s nezlomitelným duchem, kteří zachovají kamennou tvář. Díky bohu, že se tohoto dnes tolik oblíbeného trendu režisér nedržel a Selmu i na konci vykreslil tak, jak se chovala i v celém příběhu. Vivat, mistře. Už se nemůžu dočkat, až uvidím Breaking the Waves:) (01.06.2007)