Dogville

Scénář: Lars von Trier .. Tento film zaujme v mnoha směrech. Už na první pohled vyniká výpravou. A ta je tak minimalistická, že v městečku nenajdete, kromě postelí, stolů či kostelní věže hmatatelné kulisy. Namalované stěny, ulice a domy popsané názvy jak na mapě, neviditelné dveře, dokonce i ten pes je jen štěkající symbol na podlaze. Zkrátka jako v divadle. A mezitím se pohybuje většinou jen šestnáct osob. Tahle jednoduchost je záměrná, má zdůraznit, že hlavním tématem bude jednání postav. Navíc je, díky tomuto postupu, při sledování jedné události možné na dálku sledovat dění v odlehlejší části městečka. Mnoho prostoru pro vyniknutí kamery zde taktéž není a tak kromě pohledu z ptačí perspektivy sledujeme neustále (až) roztřesené záběry postav, detailní záběry tváří apod. Tím nejpodstatnějším je tu ovšem příběh a jeho sdělení. Není sice tak propracovaný, jak by na více než dvouhodinovou stopáž mohl být, ale i tak má své působivé kouzlo. Grace, krásná, milá, obětavá a hodná žena v nesnázích se na útěku před gangstery dostane do zapadlého městečka Dogville. Obyvatelé jsou nejprve v rozpacích, ale pak projeví svoji lidskost a ženě pomohou. Jak kapitoly příběhu plynu, začnou obyvatelé projevovat i zbylé lidské vlastnosti a na plno ukáží svoji schopnost manipulace s někým v nesnázích doprovázených vydíráním, týráním či znásilňováním. Vždyť jsou to lidé a právě ta příležitost z každého dokáže dostat to nejlepší nebo to nejhorší. Hereckému obsazení bezkonkurenčně vévodí Nicole Kidman, ale slušnou šanci ukázat se má téměř každý z osazenstva a lze těžko říct, že by někdo zaostával. Z onoho davu nejvíce vyčnívá Paul Bettany, ale za vyzdvihnutí stojí taktéž neviditelný hlas vypravěče. Doporučuji dát snímku šanci - je to opravdu sugestivní zážitek. Cynicky krutý režisér a scénárista Lars von Trier sice klade spoustu překážek, které mnohý divák nepřeskočí a zůstane odrazen, ale také ochuzen o pořádnou dávku morality s depresivním nádechem. Dogville není z filmů, které mají zvednout náladu, spíše slouží jako nastavené zrcadlo každému jednotlivci a k úvaze o chování se k bližnímu svému. Jistě, snímek je možná předvídatelný, ale nebude to tím, že v každém z nás dřímá sadista - tím pádem nemá většina lidí problém si domyslet co bude následovat? Nevím jak by film zapůsobil, kdyby byl natočen klasickou formou, ale pokud někomu připadá vycucaný z prstu snad pro dostatečnému zasazení zpět do reality poslouží závěrečné titulky a jejich dobový fotografický podklad. No jo, vždyť Amerika je Amerika a lidé jsou pořád jen ..lidé ..a pořádné svině. 100%. (27.03.2006)

9 / 10 Dogville je veľmi ťažké opisovať - je tak nabitý nápadmi a myšlienkami, úvahami, postojmi a názormi, že nepripravený divák sa môže do tejto spleti číro-čírej geniality ľahko zamotať a beznádejne sa pripraviť o to krásne, sladko-kyslé a oslobodzujúce poznanie, ktoré na neho čaká na konci filmu. Kým sa ale človek dostane až tam, čaká ho strastiplná cesta naprieč ľudskou psychikou, ktorá je rovnako odpudzujúca a skazená, ako krásna a krehká. Nemá zmysel tu vymenúvať všetky klady tohto nekompromisne radikálneho snímku - o Dogville sa nedá písať, musí sa o ňom rozprávať, musí byť príčinou hádok a sporov, vášnivých debát a nekonečných diskusií. Najlepšie pri poháriku sherry s ľadom a s pohľadom upretým na krvavočervený západ slnka. (28.12.2005)

Klasická stavba odkazující k antickému dramatu se širokým záběrem expozicí počínaje a katastrofou konče, je vyprávěna v tomhle experimentálním filmu dánského režiséra Larse von Triera v rozvolněných intencích filmařského manifestu Dogma 95. Z manifestu vycházející Lars von Trier, který tak očesal svou filmovou produkci o vše přebujelé a přebytečné, v tomto případě to znamenalo, že zavrhl natáčení v nákladných exteriérech i interiérech a celý film natočil v jakési obrovské ztemnělé hale, jejíž černé pozadí evokuje divadelní scénu a kde nejsou ani žádné kulisy, ty byly nahrazeny bílými čarami na podlaze, které symbolizují domy, ulici, zahradu a dokonce i psa, jehož štěkot se ve filmu sice ozývá, ale jeho fyzická existence byla nahrazena pouhým bílým kruhem na asfaltu... Tedy čistě divadelní mizanscéna. Ale přesto tvůrce filmu sáhl při obsazování rolí po Nicole Kidman, prvořadé hollywoodské star, která ovšem pod jeho vedením podává strohý, velmi ukázněný herecký výkon, očesaný o veškerá mainstreamová herecká klišé. Celé toto novodobé antické drama je zasazeno kamsi do dvacátých či třicátých let v USA a vestavěno do archetypu klasické filmové gangsterky. Co ale především ční z tohoto filmu, je morální směrování hrdinů a hlavně stěžejní protagonistky a otázky týkající se viny. Jakási postmoderně sofistikovaná filmová variace na Dostojevského Zločin a trest. Pro diváka velmi namáhavé, komplikované a šifrované, více divadelní než filmové dílo, vyžadující divadelní pozornost a divákovu ochotu a um pracovat se symboly, náznaky a četnými aluzemi. Navíc velmi složitá stavba textu již ve scénáři a sice nekomplikovaný, leč symbolistní děj, dělají z tohoto filmového experimentu Larse von Triera film, který není určen pro běžného diváka v kině. A to je možná jeho jediná slabina... (27.11.2006)

Můj dlouho prokletý film. Nekonečná propásnutí v kině či absence dvd po letech ukončila noční televizní chvilka. A čekání stálo za to. Jakmile jsem si totiž zvykl na výpravu (o jejímž naprostém minimalismu jsem věděl, ale přesto mi chvíli trvalo tuto nikdy nepoznanou atmosféru potřebně nasát), přišlo naprosté pohlcení. Von Trier velmi rozvážně rozehrává hru nepoznaných duševních zákrut a temných míst, která se objeví během jediného mžiku a přesto v naprosto logických a uvěřitelných důsledcích. Opatrnému rozkrývání dogvilleského problému bych ale přicházel na chuť podstatně pomaleji, kdyby v čele všeho dění nestála ta pravá osoba. Od prvního vkročení do města je uchvacující bohyně Nicole fatální osudovou bytostí, která coby Grace každého blízkého člověka změní a hlavně díky ní jsou nejrůznější vypjaté chvíle nezapomenutelnou a překvapivě i strhující podívanou. Proč tedy přes můj chvalozpěv nejdu k nejvyššímu hodnocení? Protože tříhodinová délka je v případě Dogville skutečně moc. Sice důkladně poznám povahu mnoha postav, ale čím dále komplikace zacházely, tím více jsem se třásl na nevyhnutelný závěr. Ten nakonec svou úplností předčil moje očekávání, ale režisérovy občasné naschvály "proti divákovi" jsou mi zkrátka proti srsti. I přesto se ale zoufale těším na pokračování nové cesty a považuji tuhle zraňující podívanou za filmovou povinnost. (04.01.2008)

Velký Dán se v rozsáhlé filmové koprodukci zaměřil na ne příliš vlídný pohled na lidskou přirozenost. Zdánlivá idyla zapadlého amerického městečka, které je opravdu ryze venkovanské, nešetří nikoho. Tajemná kráska, která se během natáčení pohybuje vlastně v přípravně výpravy, v sídlišti a v jeho domech i zákoutích, obnažuje tímto způsobem nejen sebe samu, ale i své okolí. Zdánlivě pevně sevřená komunita, náležitě vyděšená z opakovaného objevování policistů a gangstrů v nikdy předtím nevídané koncentraci, mění postupně svůj počáteční přístup k mladé ženě z jisté vlídné shovívavosti do faktického otrokářského vztahu. Pohlavní zneužívání, opakované znásilňování jinak zbožnými muži je jeho další formou. Strmý obrat o 180 stupňů, kterým se pronásledovaná mladá žena mění v "kmotra naruby" v závěru díla, zcela obrací noty, jež si tito mravní zkáze propadlí "malí" slušní lidé připravili. Závěrečná jatka, kterými mladá žena mírou vlastní krutosti předčí nejen dosavadní věznitele, ale i svého brutálního otce, Trierův pesimistický náhled na temné stránky lidské povahy vystupňovává do závěrečného akordu. Akordu zmaru, pesimismu, do formy, která svůj obludný obsah obléká do přátelsky invenční postmoderní formy. Divadlo - smiřme se s tím - se nemusí omezit jen na jeviště. Je ho plný svět, někdy i plný film. (13.07.2010)