Evropa

Skutečnost, že nejen Češi, Slováci či Švédové nebo Poláci dovedou točit kvalitní filmy, je i u nás známa právě tak jako skandinávský hraný film a jeho přínos. To slovo skandinávský bych ještě podtrhl. Odmyslíme-li si skvělé prolínání barev ve filmu - ve světě i u nás používané jen zřídka - černobílé (mastérióznost divácky sdílených dějů) i barevnost (realita raně poválečného Německa) a doplníme-li, že se jedná o nevšední koprodukci čtyř demokratických zemí, mezi nimiž nechybí ani Německo, vstupujeme do takřka poevské poetiky, která je však pevně zasazena do doby svého děje. Sydowem čtený autorský komentář spolu se záměrně stupňovaným dějem nás nenechávají lhostejné do posledního okamžiku. Neméně pozoruhodný je i námět a scénář. Idealistický, americky až nepochopitelně nepoučený syn německé exulantské rodiny židovského (?) původu přijíždí pomoci zemi, zdevastované mj. spojeneckým bombardováním, aby vykupoval utrpení, kterým v jiné rovině ušel právě jen svým exilem. Jeho křehkost a naivnost ho činí nejen zranitelným, ale i manipulovatelným. Konec, který ho neodvratně čeká (alespoň v příběhu) jen pro něj svým způsobem vysvobozením: už nemůže být zneužit. Zajímavá je zmínka nejen o wehrwolfech, ale o činnosti nacistického podzemí vůbec právě v západním - dokonce v americkém -okupačním pásmu; překvapí i drsnost a nesmlouvavost ve vystupování amerických orgánů; je však pochopitelná v zemi, v níž cizinec nikoho nezná a jejíž obyvatelé jen postupně berou na vědomí apokalyptickou porážku, jež jim byla Spojenými národy uštědřena. Zmínka amerického plukovníka (?), že 80% Němců je oddáno NSDAP a nacistickému režimu, je příznačná. Díky EVROPĚ lépe rozumíme i našemu transferu a okolnostem i způsobu, za nichž probíhal. Ještě zajímavější je výstižná charakteristika německé národní povahy viděná skandinávskýma - v tomto případě asi nejvíce dánskýma - očima; od té české se v tom hlavním zase tolik neliší. Ve filmu je ovšem i mnoho ryze německých prvků; německá účast - lze říci - úrovni i vyznění EVROPY jednoznačně prospěla. Z hereckých výkonů nejvýrazněji na mne zapůsobila vynikající německá herečka Barbara Sukowa, u nás naprosto nepochopitelně neznámá (zvlášť úžasná je expresívně pojatá milostná scéna na obřím stole s dětskou železnicí v podkrovních prostorách jejího rodného domu právě tak jako důkladnost německých examinátorských úředníků, zatímco doslova vedle tiká srtnosná výbušnina; tato konfrontace je ve své vyhrocenosti zvláště zdařilou). Jedna ze závěrečných vět o Evropě, ilustrujících postupné vyhasínání mladíkova života, hluboce zapůsobí; je to působivá věta moderní evropské identity. Dílo vyznívá i jako vědomě nadčasové poselství. Právem. Vedle KATYNĚ, SOPHIE SCHOLLOVÉ, SACCA A VANZETTIHO, DOZNÁNÍ a řady dalších mu náleží určitě místo víc než čestné. (02.10.2008)

Mám problém s hodnocením filmů Larse, myslím, že jsou nadhodnocenné. Lars je někdy více módní záležitostí a značkou, než zárukou skutečné kvality. Zmíním se o mých oblíbenějších filmech od Triera. Antikrist je bezesporu nadprůměrně nápaditý a jen průměrně šokující, nejlepší scény jsou podobné těm, které zopakoval později v Melancholii - statická kamera zaměřená na zpomalený výjev - takové velmi dobré obrazy vložené do filmu. Pak jsou tu filmy, které jsem viděl jen ze zvědavosti, protože jsem je vlastně ani nechtěl dokoukat. ještě zmíním Dogville, IMHO to je příšerný film. Evropa je v úplně jiné kategorii. Evropa se mi jeví po prvním zhlédnutí jako dokonalý film, který mě DOSLOVA zhypnotizoval. Dokonale jsem se do filmu pohroužil a emočně mu propadl. To, že to má dynamiku a strhující děj podpořenými skvělými dialogy, je asi nezbytné, aby byl výsledek takto brilantní. RESPEKT Larsi. (30.11.2012)

Trierova fascinace povrchem se tu možná projevuje až nezdravě, přesto mě zpracování záměrně klišovité a archaické romance naprosto sejmulo – hluboký filmový regres do poválečného Německa slouží Trierovy především jako deziluzivní metafora zkázy humanitních idejí, jejich neustálé zneužívání a prznění. Špinavé, zrezlé a rozpadlé kulisy (často až divadelně přehnané a úmyslně nastylizované tak, aby odhalovaly svou iluzivnost) hostí trierovsky odtažité, přesto neobyčejně intenzivní postavy. Jejich zmatené snažení pokrývají strhující plátno, na němž se člověk zas a znovu střetává s drtivou silou dějin, jež se jako vlak řítí po kolejích do dalšího bodu nula. Evropa je filmem hypnotickým – uhranula mě jednozačně více stylizací než myšlenkovou hloubkou. To ji však pranic neubírá na šeredné kráse. (04.01.2010)

Jo tak timhle me Lars fakt dostal. Film se sice tvari jako nejaky desne osudovy dilo, hlavne diky hlasu vypravece, ale pribeh je vicemene jednoduchej a dobre srozumitelnej. Coz ovsem neznamena, ze by byl nejak hloupej, naopak je tu obsazeno hodne myslenek a celej film ma naprosto uchvatnou atmosferu, ze z filmu nemuze clovek spustit oci, obzvlast, kdyz je film natocenej fakt zajimave a svizne. Akorat to stridani cernobily s barevnou mi prislo vicemene zbytecny, precejen ta barva tu je jen tak nahodne, jedinej moment, kdy je fakt hodne pusobiva, je scena s vanou, jinak to moh klidne nechat cernobily cely. Film ma taky docela slusny herecky vykony, hlavne Jean-Marc Barr, jehoz postava ma fakt zajimavej vyvoj a pak Ernst-Hugo Jaregard, kterej je fakt paradne protivnej. Pak uz zbejva jen zminit, ze ma film paradni hudbu a vyjde jeden z Trierovo nej filmu. (27.04.2008)

Adaptovanie sa je jednou z mnohých tém, ktoré vo svojich dielach Trier využíva. Spravil tak v prvku zločinu, v americkej trilógií a rovnako je tomu aj tu. Prichádzame do Nemecka tesne po vojne spolu z hlavným hrdinom. A spolu s ním máme možnosť cítiť podlomeného ducha povojnového Nemecka, ktorý kontrastuje s morálnym a idealistickým zmýšľaním hlavného hrdinu. Aspoň zo začiatku. Chtiac nechtiac sa hlavný hrdina dostane do víru udalostí, ktoré sú pre Nemcov na dennom poriadku a ktoré najprv nechápe, ktorým sa neskôr prispôsobí aby na konci proti nim bojoval. Toto jeho hľadanie "toho čo je správne" je dotvorené prepracovanou vizuálnou stránkou, ktorá okrem zadných projekcií, ktoré Trier využil aj v predošlom filme Médea, využíva hru s čiernobielym svetom a tým farebným. Využíva nájazdy, úzke priestory, ktoré striedajú tie široké a v ktorých sa kamera pohybuje z neuveriteľnou ľahkosťou. Vďaka tomu sme vťahovaný do sveta Trierovej Európy. V nemalom rade na tom má zásluhu aj Max von Sydow so svojim démonickým hlasom ako rozprávač. Herecké výkony ako obvykle bezchybné, rovnako aj miera vypovedaného a zobrazeného. Dôstojné zakončenie Európskej trilógie. (20.09.2011)