Jak se budí princezny

Kouzelné zpracování pohádky o Růžence, která se píchla do prstu. Scény, kdy celé království usíná je pompézní a scéna, kdy Kraus bojuje s "medvědem", je nezapomenutelná. Václav Vorlíček zde jen potvrdil, že pohádky uměl natáčet. Nebál se ani trošku pozměnit klasickou verzi pohádky se třemi sudičkami. Zde Růženku zaklela její teta (Libuše Švormová), za to že se nestala královnou, protože král (Jiří Sovák) si za manželku vybral její sestru a matku Růženky (Milenu Dvorskou). Do hlavních rolí obsadil známé herce, a to již zmíněného Sováka, Dvorskou a Švormovou a pak dále Jana Hrušínského, Filipovského, Menšíka, Zázvorkovou, Postráneckého či začínajího Krause. Vyjímku udělal jen v případě Růženky, kterou přiřknul neznámé Marii Horákové. Jediné devalvuje pohádku od naprosté dkonalosti je pouze střih a kamera. Střih se mi nelíbil v tm, že je scéna, hraje hudba a nejednou je to useklé bez skončení hudby či jejího ztlumení a už se odehrává něco jiného. A co se týče kamery, tak mi vadí, že kolikrát se soustředí jen na hlavní dva, tři představitele a herci co stojí vedle, mají často useklé hlavy nebo jim hlava chybí. [20046. hodnocení, 315. komentář, 77%] (21.10.2019)

Václav Vorlíček bez formy. Princ je kandidátom na najhoršieho a najškaredšieho princa zo všetkých československých rozprávok. Princezná pôsobila znudene až nemocne. Veď aj jej matka či zlá teta vzbudzovali väčšie pnutie než ona. Menšík stvárnil síce zábavnú postavu, ale bohužiaľ pôsobil silne unaveno. Ako po veľkom fláme. Filipovský, Sovák úplne zbytočne investovali svoj dôchodkový čas. Kráľom nekráľom rozprávky je jednoznačne Kraus. Za mňa jeho životná rola. Videl som prvý raz až v roku 2023 a bez akejkoľvek detskej nostalgie som nenašiel žiadne namotávky. (23.12.2023)

Sympatická vtipná adaptace z "české školy", které ale něco chybí k dokonalosti. V komičnosti staršího prince a Matěje se trochu moc tlačí na pilu (nikoli vinou Krause a Menšíka, ti jsou dobří), což vyvažuje neobvyklý, mně velmi sympatický zádumčivý princ Jana Hrušínského. Pokud jde o zásahy do předlohy, mohlo by se zdát, že tou hlavní je škrtnutí sta let a jejich nahrazení motivem lásky, která dá našemu princi odvahu k vysvobození své milé. Mnohem zásadnější je však nahrazení uražené sudičky závistivou příbuznou, což vyznívá nesmírně trapně. Pohádka tím ztrácí něco podstatného, komplikovaného a padá o několik pater níž k primitivnímu "dobrý vládce, dobrý lid a jeden zlý škůdce", což je mimochodem heslo onoho roku (Anticharta). Namísto osudové kletby nastupují intriky frustrované švagrové. Když už jsem vzpomněl antichartu (falzifikát sudičky vystupuje dokonce i v závěru jako zištná uchvatitelka), nedá mi to, abych nesrovnal s dederónskou adaptací Šípkové Růženky (která v zásadě kopíruje originál, je neápaditá, sterilní a nevtipná, jen s krásnou písničkou přadlen v úvodu), v níž je naopak uražená sudička vznešenou, spravedlivou trestající vílou a král nesympatickým nafoukaným feudálem, který pak svými protiopatřeními bezohledně bídačí už tak "vykořisťovaný pracující lid". Dokonce i scéna urážky je vykonstruována tak, aby sudička z toho pro diváka vyšla co nejvíce se ctí. Takže soudruzi z NDR jdou na to z opačné strany. Tam je ale ta "výpověď" očividně záměrná, kdežto shoda české "na pohodu" verze s antichartou je nejspíš dána "jen" zoufale totožným myšlením. Klasická česká obsese v pranýřování "závisti" (a jedním dechem "ziskuchtivosti", což je roztomilé). Prostě sudička vyslovující zlou kletbu musí mít něco za lubem, jinak to český mozek nepobírá. Očividně ale i dederóni s tím měli problém. (09.07.2011)

K úcte k Vorlíčkovi a jeho geniálnej tvorbe zo sedemdesiatych rokov by som dal aj za štyri, ale nebudem to preháňať. Táto rozprávka je v jeho "pohádkovej tvorbe" u mňa tak na treťom, štvrtom mieste. Príjemná vianočná rozprávka, kde chýba trochu tá pravá rozprávková atmosféra. V porovnaní s dnešnou Troškovou (a bohužial aj Vorlíčkovou) tvorbou je to samozrejme absolútne niekde inde. No a Sovák a Menšík zahladia vždy každý nedostatok. (13.08.2012)

Krásná a sympatická Růženka, sympatické scénáristické nápady, které jdou daleko za standardní pohádkové zápletky (posilování ega prince následníka), pohádková atmosféra a samozřejmě Menšík. Navíc budování vztahu princezna - mladší princ je tu vyloženě lahůdkové (většinou se to v pohádkách odbude dvěma třemi pohledy do očí, tady má láska opravdu vývoj). Možná to má Jan Hrušínský na konci až moc jednoduché, ale ten největší krok stejně udělal hned na začátku cesty za záchranou, když se rozhodl jednat podle sebe a ne podle toho, "co se čeká". Mimochodem má tahle pohádku jednu z nejkrásnějších romantických scén, když se ústřední pár na dálku doplňuje v hudbě - beze slov a přitom to je úžasné porozumění. (24.12.2014)