Jak se budí princezny

Vorlíček bol na poli rozprávok doma. To je jasne vidieť v spracovaní, v práci s hercami... kostýmy, hudba atď. V tomto kúsku však nevhodne vybral Jana Hrušínského do roly chlapa, ktorý sa má uchádzať o srdce princezny, no absolútne som mu to neveril. Jeho nemastný-neslaný výraz i výkon by veru žiadnu ženskú neohúril. V celej snímke exceluje vo vedľajšej role Menšík, ktorý znamenite zabáva, akurát jeho prevteleniu za medveďa a súboju s princom som dôkladne neveril. To bola päsť na oko. (26.06.2019)

Klasická česká pohádka od známého českého režiséra Václava Vorlíčka. Každý ji určitě viděl "nespočetněkrát" stejně jako já (stačí si počkat na Vánoce, určitě na nějakém kanále bude:-]) Jediné co bych ale vytkl, je princ v podání Jana Hrušinského - není to zrovna nějaký sexy princ, mohli vybrat lepšího... (10.01.2009)

K úcte k Vorlíčkovi a jeho geniálnej tvorbe zo sedemdesiatych rokov by som dal aj za štyri, ale nebudem to preháňať. Táto rozprávka je v jeho "pohádkovej tvorbe" u mňa tak na treťom, štvrtom mieste. Príjemná vianočná rozprávka, kde chýba trochu tá pravá rozprávková atmosféra. V porovnaní s dnešnou Troškovou (a bohužial aj Vorlíčkovou) tvorbou je to samozrejme absolútne niekde inde. No a Sovák a Menšík zahladia vždy každý nedostatok. (13.08.2012)

(7/10). Stará, dobrá a známá pohádka plná vtipných scén. Hlavním plusem je jako u většiny filmů Vladimír Menšík, který tady vytvořil legendární hlášku. "Osobo?? Jakto, že tady nespíš??" A scéna s dobýváním se do hradu skrz trní je prostě parádní a napínavá. (30.12.2020)

Sympatická vtipná adaptace z "české školy", které ale něco chybí k dokonalosti. V komičnosti staršího prince a Matěje se trochu moc tlačí na pilu (nikoli vinou Krause a Menšíka, ti jsou dobří), což vyvažuje neobvyklý, mně velmi sympatický zádumčivý princ Jana Hrušínského. Pokud jde o zásahy do předlohy, mohlo by se zdát, že tou hlavní je škrtnutí sta let a jejich nahrazení motivem lásky, která dá našemu princi odvahu k vysvobození své milé. Mnohem zásadnější je však nahrazení uražené sudičky závistivou příbuznou, což vyznívá nesmírně trapně. Pohádka tím ztrácí něco podstatného, komplikovaného a padá o několik pater níž k primitivnímu "dobrý vládce, dobrý lid a jeden zlý škůdce", což je mimochodem heslo onoho roku (Anticharta). Namísto osudové kletby nastupují intriky frustrované švagrové. Když už jsem vzpomněl antichartu (falzifikát sudičky vystupuje dokonce i v závěru jako zištná uchvatitelka), nedá mi to, abych nesrovnal s dederónskou adaptací Šípkové Růženky (která v zásadě kopíruje originál, je neápaditá, sterilní a nevtipná, jen s krásnou písničkou přadlen v úvodu), v níž je naopak uražená sudička vznešenou, spravedlivou trestající vílou a král nesympatickým nafoukaným feudálem, který pak svými protiopatřeními bezohledně bídačí už tak "vykořisťovaný pracující lid". Dokonce i scéna urážky je vykonstruována tak, aby sudička z toho pro diváka vyšla co nejvíce se ctí. Takže soudruzi z NDR jdou na to z opačné strany. Tam je ale ta "výpověď" očividně záměrná, kdežto shoda české "na pohodu" verze s antichartou je nejspíš dána "jen" zoufale totožným myšlením. Klasická česká obsese v pranýřování "závisti" (a jedním dechem "ziskuchtivosti", což je roztomilé). Prostě sudička vyslovující zlou kletbu musí mít něco za lubem, jinak to český mozek nepobírá. Očividně ale i dederóni s tím měli problém. (09.07.2011)