Tři oříšky pro Popelku

Jedna z rozprávok,ktorú môžem vidieť aj 20x a stále to bude ako"po prvé"!Jedna z najlepších,ak nie najlepšia Československá rozprávka akú som kedy videl!Skvelá atmosféra,réžia,herci :) Dovolím si poznamenať,že rozprávky týchto rokov patria podľa mňa medzi najlepšie na svete!Zahraničná produkcia je len trápnou napodobeninou"našej"rozprávkovej kinematografie!Neviem si predstaviť sviatky bez tejto skvelej rozprávky! (27.12.2007)

Pohádka z pera Františka Pavlíčka (mimo jiné Martkéta Lazarová) ani nemohla dopadnout špatně. Úžasně emancipovaná Popelka v neskutečně charismatickém podání Libušky Šafránkové, pohledný princ, který čeká na tu pravou, padoušská macecha, skvělá kamera, chytré dialogy a chytlavá hudba Karla Svobody. Ten geniální krok - natočit pohádku v zimním prostředí - nebyl Vorlíčkův nápad, to jen německá DEFA potřebovala práci pro své zaměstnance v prosinci a lednu (takže díky, NDR). Na tohle dílko můžeme být hrdí, milují ji nejen v Německu (přiznejme si, že zásluhu na jejích kvalitách mají i Němci), ale i ve Skandinávii nebo ve Švýcarsku. Kdysi jí vysílala i BBC s takovým tím "polským" dabingem (všechno namluvil jeden člověk :-). U mě ale stále vedou S čerty nejsou žerty. (15.11.2009)

Skutečně tady není o čem diskutovat -> Nejznámější česká pohádka. Už roky běží a zůstává v srdcích dál, dokonce bych si dovolil tvrdit, že léty zraje jako víno. Mladí (skoro až nevinně vyhlížející) herci odvádí své na stoprocent, svým způsobem je inovativní už přístup známé předlohy, vždy z něho vycítím mírnou ironičnost a jasný český rukopis. Vánoční atmosféra je jednoduše božská a podléhající. Je to tak, Vorlíček a Německo zde ještě neznamenalo funus pohádek... (03.03.2006)

Rozhodně není náhoda, že zrovna tahle pohádka se tak zapsala. Režie je hodně aktivní a třeba některé kamerové zoomy mě zaskočily svojí moderností. Vybudování příběhu kolem aktivní hrdinky je mnohem dál než současné pohádky. Sice i tady platí, že pohádkový žánr je prostě moc velká limitace, abych to v dospělosti mohl plně docenit - příběh je vázaný zákonitostmi a klišé, jimž musí jít proti veškeré přirozenosti naproti, a tím se ochuzuje o svůj potenciál. Příběhově nejsilnější je Popelka (samozřejmě) ve chvílích, kdy je pohádce o Popelce nejvzdálenější. (16.02.2019)

Jistě, může se zdát v případě notoricky známé pohádce zarážející, ale před pár lety jsme dávali dohromady společnou knížku o ní. Byl jsem přitom požádán pokusit se pomocí detailního rozboru filmu odpovědět na docela široce položenou otázku, čím jsou vlastně TŘI OŘÍŠKY PRO POPELKU natolik výjimečné, že dosáhly takového tuzemského, ale především mezinárodního věhlasu. Byla to zajímavá výzva, protože i já je měl od dětství zažité především jako divák a v souvislosti s vánočním televizním časem... Tou odpovědí pro mě nakonec bylo vrstvení, které umožňuje spojit očekávané s neočekávaným, kdy jako diváci dostáváme i nedostáváme popelkovský příběh. Mnohem více než na poli vyprávění či výstavby světa mě ale TŘI OŘÍŠKY PRO POPELKU po analýze záběr po záběru překvapily svým filmovým stylem, protože jde o jeden z nejokázalejších příkladů práce s transfokátory (zoomy), s docela dlouhými objektivy v překvapivé kombinaci s inscenováním do hloubky, stejně jako s různými takřka avantgardními postupy. Tyto techniky sice pro většinu diváků zůstávají neviditelné, ale přitom se na nezaměnitelnosti filmu neopominutelně podílí (viz dále, strana 73-84). Po dvou letech od vydání knížky si můžete přečíst celou analýzu tady, i když už je po Vánocích (ale než řeknete švec, už se zase budou blížít, takže je to jedno ;)). (22.01.2018)