Anička jde do školy

Vošmikovo setkání s předlohou, která cílí na socialistickou výchovu. Co se týče režijní stránky, těžko co namítat - vedení dětských herců nesklouzává do křečovitosti a často pobaví něčím dobře odkoukaným z projevů ratolestí, atmosféra také není špatná - předvánoční atmosféra, tiché zasněžené ulice, malebný lampionový průvod i byt spolužáka s nemocnou matkou. Scénář a předloha však tyto kvalitní stranky velmi schazují - dětská hrdinka nemůže být svým vrstevníkům vůbec sympatická (i když v tomto věku děti rádi mentorují a mají v sobě všechnu moudrost světa), ale když se tohle zakotví ještě do různých socialistických pouček a moralitních scén a k tomu se přidá kladná postava soudružky učitelky, z níž mi spíše běhal mráz po zádech, film si jednoduše užít nelze a divák spíše jen kroutí hlavou, co se dětem tenkrát vtloukalo do hlavy a jak byly ve škole demotivované. Bohdalová však učitelskou průpravu nezapře a Hrušínský se zajímavě zhostil role tatínka. I díky nim se nakonec žádná velká katastrofa nekoná, ale ve Vošmikově tvorbě zahrnuje tento film její nižší polohy. (06.09.2010)

"Odtud můžeš volat kam chceš. Do Ameriky nebo na Smíchov." Většina zdejších recenzentů zapomíná, že jedním ze spolutvůrců této optimistické sondy byl scénárista Ota Hofman, který patří mezi nekorunované krále žánru filmů pro děti a mládež. Samozřejmě, jaká doba, takoví lidé. Poetiku idylického venkova kolchoznického rozkvětu stále mladé gottwaldovské republiky z tematicky příbuzné Honzíkovy cesty vystřídal možná až příliš oddětštěný svět panelového sídliště, kde vládnou úplně jiná pravidla. Ale zaměříme-li se na linii setkání nastávajících žáků první třídy se školním prostředím a s novým řádem, nemůže nám uniknout nezpochybnitelná nadčasová kvalita, reprezentovaná zejména různorodým kolektivem, v němž se vyskytují upovídaná děvčata i zlomyslní chlapci. Špílce o bolševické revoluci a vyhnaných pánech nebo básničky o pionýrech a jiskrách zůstávají spíše hořkoúsměvným dokumentem doby, ve které film vznikal (po uskutečněném banskobystrickém kongresu a v předjaří tzv. nové vlny) a zredukované na absolutní minimum. Jako přínosný vklad bych viděl hravý Havelkův hudební doprovod i civilně pojatou roli starostlivého otce, hraného Rudolfem Hrušínským. Vnímat nástup nových generací v rámci bezmála čtyřicetileté epochy totalitního systému je určitě nesnadné, ale minimálně naši rodičové a prarodičové jsou s to schopni dodatečně zhodnotit takto prožitá dětská léta. A zdá se, že to byla šťastná léta. (06.09.2010)

Cha, tak tohle mě pobavilo. Tenhle klenot na mě jednou vybafl z TV a uplně mě dostal. Ty děcka se snad ani nechovaj podle scénáře, ale uplně bezprostředně. Dny, kdy i ty zlý děcka se k dospělejm chovaly docela slušně, jsou už pryč, proto ve mě tenhle film uplně vyvolal takovej dobrej pocit. Sice rozestavěný sídliště jako exteriér působí dost budovatelsky, ale člověk se musí soustředit hlavně na ty dětské tvory a né na komunistické manýry a potvory. Je to prostě hezkej film a o to hezčí, že je širokýmu publiku neznámej... (15.10.2012)

Košíčky od pionýrů a červená křída na revoluci. Jo, to baštím. "Já bych nemusela být žákyní, já už skoro včecko umím. Počítat do desíti a umím napsat E a A." "Tak co, děti, zatleskáme Lidce? Je vidět, že si doma čte. A Olda ne." "Anička dostane hvězdičku za to, že napsala krásně úkol a že se smířila s Lidkou. Pavel se konečně dočkal košíčku, zatleskáme mu." Na tomhle filmu se dá ujet na tripu. A kromě brilantních výkonů dětských jsou tu i za srdce beroucí výkony Hrušínského, Slunéčkové a Fialy. Bohdalové učitelka je pak variací na její učitelku předešlou ve Škole otců, ovšem tuto si zahrála s extrémním gustem. Inu první třída. V Ať žije kocour už ta kantorština bude zase o něčem jiném. (23.02.2009)

Takto profesionálně kvalitně by nikdo dnes dětský film určitě netočil, navíc velmi poetickým způsobem s citem pro duši prvňáčka, velmi nenásilně humanisticky výchovně (pomáhat druhým v nouzi, mít radost z radostí druhého, pomoci jim, když přijde neštěstí etc.). Vnímat takovýto film jako propagandu mi přijde poněkud přes míru, jde jen o odraz reality, navíc propojený s dobovým rituálem lampionového průvodu (na které koneckonců tehdy děti chodily stejně rády jako dnes na keltský svátek mrtvých), navíc následně přecházející do klasického zobrazení vánočních svátků (kapr, stromeček, v hudebním Havelkově podkresu s melodií Narodil se Kristus Pán). (06.09.2010)