Honzíkova cesta

Film Honzíkova cesta je stejně dětský jako samotná kniha od Bohumila Říhy. Chybí mu jen krásné ilustrace Heleny Zmatlíkové, což je podle mě největší kámen úrazu tohoto filmu. Bez nich má tento film hodně starý nádech, ten venkov je až moc ideologický, dětský, takový jaký ho neznáme. Přece jen u knihy si ho představuje podle sebe. Tady je přímo nám nastaven a mě se to rozhodně nelíbí. [844. hodnocení, 52. komentář, 59%] (29.09.2019)

Divoká příroda českého venkova, osudová žena, kaskadérské kousky na stromě, boj o respekt, spalující vášeň, akční bitky, zrada, přátelství, pomsta a samozřejmě i láska. Tak tomuhle říkám dobrodružný film jako řemen. Indiana Jones se může jít vycpat, tomuhle říkám strhující dobrodružství. Bohužel je tento film limitován věkem diváka. Být já šestiletý tak ten film jenom bezdechu hltám, ale ted? Ted už mi zbyl jenom pocit, že Karel Hoger, měl ten nejpoetičtější hlas, který jsem kdy slyšel. (30.10.2006)

Hezky to napsal SPORTOVEC ! - tak hezky, že jsem svůj čerstvý příspěvek seškrtal na třetinu, a i tu jsem si nakonec mohl odpustit. Soudě podle tří děl, která jsem doposud zhlédl, Vošmik věřil tomu, co dělal, a dělal to jako málokdo před ním i po něm. Dnes jeho obraz dětského ráje na zemi, ukotveného v tradičních (spíš než "budovatelských") hodnotách působí jako balzám na duše lisované obrazově-zvukovou kulisou v chroustárnách kukuřice. Že by většina dětí 21. století o takovou léčbu nestála, svědčí v neprospěch nikoli Vošmika a Hofmana, nýbrž 21. století. Jako dílo výchovné "Honzíkova cesta" nemá chybu. Nevadí mi ani výstup s koníkem : myšlenka, že něco patří všem a kdokoli si to může půjčit pro vlastní potřebu, mě jednak nepopuzuje, jednak se jak známo nezrodila za stalinismu. Být dítětem, dal bych filmu čtyři nebo pět hvězdiček. (04.09.2015)

Tento film mne mile překvapil, přiznám se, že jsem ho z dětství vůbec neznal. Má skvělou atmosféru pro malého dětského diváka a krom toho - z hlediska dnešního časového odstupu - i cenné dobové reálie. Nedovedu si představit, že by se Říhova literární předloha dala natočit lépe. Styl se podobá výborným sovětským filmům pro děti 50. a 60. let, podle mne je to jedno z nejepších děl komunistického Československa. Tu pátou hvězdičku tomu nelze dát za tu ideologickou propagandu. (22.04.2008)

Český světový klasik dětské literatury, nositel prestižní globální medaile Hanse Christiana Andersena Bohumil Říha ve své půvabné knížce HONZÍKOVA CESTA vytvořil jedno ze svých vrcholných děl; zužitkoval přitom víc než bohatě svou letitou učitelskou zkušenost; ve filmu je takřka dokonale vtělen do Högrem ztvárněné postavy řídícího učitele. Filmovému zpracování knihy byla věnována náležitá péče. Jména tehdy začínajících tvůrců - platí to jak o scénaristovi Otovi Hoffmannovi, tak o předčasně zesnulém režiséru Milanu Vošmikovi (1930-1969) - i hvězdné herecké obsazení (Baldová, Höger, Bohdalová, Lukavský,Chramostová) jak ve větších, tak v menších rolích se stala posléze skvěle naplněnou zárukou nevšedního diváckého zážitku. Perspektiva světa, zcela oproštěného od budovatelské poetiky i jejího, dutého, prázdnotou zvonícího patosu, ale naopak důsledně viděného očima pětiletého chlapce, je jedinečná. Vzorová je i nenásilná výchovná tendence, soustředěná do platonického trojúhelníku Honzík-Terezka-Ferda i vygradovaného ústředního sporu o prestižní skleněnou kuličku-skleněnku (dětskou generací mého mládí podstatně více ceněnou než tzv. ocelovku o hliněných kuličkách nemluvě) včetně závěrečné katarze, v níž Honzíkova dětská přítelkyně Terezka hlavního hrdinu vybízí, aby přijal mužně i kajícně nabídnutou Ferdovu přátelskou ruku: "Vem si ji (nůž-kudličku-rybičku), on to myslí doopravdy". Nenechme se mýlit zdánlivou vnějškovou titěrností a zanedbatelností těchto napohled nevinných příhod strkavých taškařic: jsou to právě ony, kdo formují osobnostní rozvoj každého z nás i charakterové rysy naší budoucí, v tomto věku až nekonečně vzdálené dospělosti. Film je současně v mnoha ohledech historickým dílem: idylicky líčené družstvo stále s sebou nese pečeť doznívajícího prvorepublikového patriarchalismu venkova, na němž, má-li se obstát, musí každý podporovat každého; stejná atmosféra na nás dýchá i z chodby dvou (tří-) třídní obecné školy i interiéru třídy, který do padesátých let vřazuje Švabinského portrét komunistického novináře a ideologa kontroverzního Julia Fučíka i způsobu výuky, prezentovaného řídícím učitelem. Nenásilně je naznačen i rodící se generační problém vesnice; v navenek prosperujícím družstvu prvního typu - jak zněl slogan té doby prvního období tzv. kolektivizace - musí pracovat i důchodci; je zjevné, že jinak by družstvo neobstálo. To všechno nejenže není v rozporu s chlapcovou recepcí vesnické i ještě spořeji naznačené městské pražské skutečnosti, ale naopak tvoří její přirozenou součást. Vinit film, který rok po svém uvedení do československých kin získal na XVIII. ročníku mezinárodního filmového festivalu v Benátkách v kategorii filmů pro nejmenší děti hlavní cenu, z propagandistických komunistických sklonů, je krajně neprozíravé a vlastně politováníhodné. Vždyť jde o klasické české filmové dílo světového věhlasu, o klenot, kterých jsme nikdy nejen v naší filmové tvorbě neměli na rozdávání! (23.09.2007)