Cech panen kutnohorských

Chápu, že v r. 1938 téma boje s cizáky rezonovalo, ovšem dnes už snímek nabízí pouze poněkud zmatenou nepříliš důvěryhodnou zápletku o tom, jak šlechtic pomůže chudákovi. Což by ani tak nevadilo, ale i toho vtipu je ve filmu pomálu, spíš jen každý mluví, jakýže je to ten Dačický nespoutaný týpek, vyvádějící všelijaké žertovné kousky, no a pak se na scéně objeví poněkud dýchavičný Štěpánek, který předvede tak maximálně nějaké to opilecké blábolení. Fascinujícím hercem pro mě zůstává Jaroslav Průcha... v podstatě ve všech rolích přemýšlím, co dělá špatně, že působí tak nevěrohodně. Pohyby vypadají dobře, má sice hodně hluboký hlas, ovšem to Vojta taky a je to úplně jiný kádr. Teď jsem na to možná kápl, Průcha nemá talent! (24.12.2013)

Třicátá léta jsou léty zakladatelskými naší moderní národní kinematografie hraného, ale nejen hraného filmu. Rozporuplně vnímaná osobnost tehdy mladičkého Otakara Vávry, nesporného velikána našeho filmu, patří k jejich předním představitelům. A řada jím tehdy natočených hjistorických filmů k zakladatelským dílům tohoto subžánru. Osobnost Mikuláše Dačického z Heslova, lehce švejkoidní obdoby jeho neméně oblíbeného francouzského vrstevníka D´Artagnana, je podána v zásadě v duchu skutečné osobnosti tohoto českého renesančního kavalíra a intelektuála, který právě v této době prožíval svá nejlepší léta. Jeho PAMĚTI by měly být opakovaně vydávány, aby přiblížily našim současníkům pravý lesk té údajně bájeslovné doby rozkvětu raného českého baroka a skutečný dosah bělohorské katastrofy a pustošivé smršti třicetileté války. Kavalírský mrav se ovšem nekryl s právem ani zapšklým životem a jak Stroupežnický, tak Štěpánek a Vávra (o 15 let oproti Štěpánkovi mladší) se tu měli na čem vyřádit. Že film plně zapadl do benešovské doby naší novodobé státnosti a odráží oprávněnou hrdost našich předků na prvorepublikovou československou státnost, jen dále zdůrazňuje kvality této mile starožitné veselohry. I po desetiletích je stále se na co koukat a potěší i poznání jejího festivalového dobového mezinárodního ocenění. (27.01.2008)

Musím říct, že jsem léta hledal vztah k této komedii. Vávrovi jdou vážné filmy líp, ani tady se tomu neubránil, přestože se občas zasmějeme, podvědomě jde o vážné věci. Štěpánek dokáže zahrát i civilnější kusy, nejen divadelní výkon, to je mu ke cti. Neubránil jsem se pocitu, že z toho místy už zavání film Jan Hus. Zde ale jen těžko čekat víc, než jen kompromis, návštěvnost kin byla dle mého soudu prioritou. 80% (15.12.2011)

Přípravy na velkolepou dekoraci pro třetí celovečerní film režiséra Otakara Vávry byly zahájeny stavbou monumentálních dřevěných staveb, připomínajících středověký život kutnohorských havířů. V barrandovských ateliérech potom vznikaly pod dohledem architekta Štěpána Kopeckého honosné interiéry včetně radnice a vězení. Základem scénáře se staly dvě z divadelních her Ladislava Stroupežnického, populární jak u diváků, tak u herců řady českých profesionálních i ochotnických divadel. Titulní roli hýřivého milovníka života, vína a žen Mikuláše Dačického z Heslova si její představitel Zdeněk Štěpánek napsal sám. Svým Dačickým odevzdal české kinematografii snad nejlepší filmovou postavu, jaká se tehdy na stříbrném plátně objevila. Jeho bouřlivák a frejíř renesanční doby ztělesňoval nejen kus sympatické bezstarostné volnosti, ale i zcela vědomou a přesně cílenou vlasteneckou odpovědnost. Jeho vyznání, vtělené do slov: "Já budu vichrem, který vyfouká všechen neřád, hlavně cizáky z tohoto města", bylo jakýmsi programovým symbolem, nadšeně kvitovaným diváky v kinech. Ti chápali jinotaj, skrývaný v těchto slovech, stejně jako rozuměli odporu vůči alchymistům z Německa a s nefalšovaným nadšením přijímali rozhodnost a odvahu při záchraně na smrt odsouzeného havíře Jakuba. Vávra si do dalších rolí prosadil nejvýznamnější členy činohry Národního divadla i vinohradské scény a k umělecké spolupráci přizval i dvě nejzářivější české filmové hvězdy Adinu Mandlovou a Hanu Vítovou. Premiéra, uskutečněná nedlouho před mobilizací a tragickými událostmi Mnichova, reagovala na tehdejší atmosféru ve společnosti a v Benátkách si film vysloužil dokonce jedno z prestižních ocenění, Zlatý pohár. Bilance Vávrova režijního profilu potom naznačuje, že Cech náleží zcela jistě k tomu nejlepšímu, čeho tento kontroverzní umělec vůbec kdy dosáhl. (03.10.2008)

Prvorepubliková komédia, ktorá bola prestarnutá už keď som ju videl prvý krát, a to už bolo veľmi dávno. V súčasnosti už môže zaujať iba mizernou technickou kvalitou kópie a prehliadkou takmer celej vtedajšej hereckej špičky. Najmä dámy sa tam predvádzajú v svojej najlepšej kondícii. Slabé, nostalgiou poznačené tri hviezdičky, sú maximom, ktoré som ochotný poskytnúť. (26.03.2011)