Dívka v modrém

Klasika, jíž jsem viděl vcelku teprve nyní na dývku za dvacet devět korun. A nutno říct, že stojí za podstatně víc. Možná jsem jen očarován über-kvalitou pozdějších Vávrových děl (ten se vlastně po několika filmech * bráno samozřejmě z nadhledu jeho skoro sedmdesát let trvající kariéry * teprve rozehříval), ale film vyniká nad své vrstevníky ve všech směrech. Kromě toho, jak skvěle funguje i díky kvalitnímu scénáři a vynikajícím hereckým výkonům (můj hrdina Óldrič Nóvy), jsou ve filmu k vidění neotřelé postupy kamery (třeba když Nový „blouzní“) a * kdoví-jak-to-udělali * dodnes strašně zábavné scény. Na tuhle veselohru se vyplatí se koukat nejen z nostalgie! (01.06.2012)

Geniální. Už jen ta představa toho, že by se událost, kterou si prošel Jan Karas (vystoupení dámy z obrazu), mohla udát, je geniální a v tomhle Vávrově černobílém filmovém provedení se jedná o nesmírně milý a zábavný snímek. V momentě vystoupení úžasné Komtesy Blanky z obrazu, jako bych se i já vrátil o nějakých 300 let zpět. Projev Lídy Baarové je famozní a když pominu zbytek skvělého osazenstva, tak si dovolím tvrdit, že tento snímek udělala právě ona. Velké štěstí Jana Karase (Nový), že má tak pohotové kamarády, kteří pro žert nejdou daleko. A teď mě omluvte, letím zlíbat obraz Audrey... (05.10.2015)

Komedie o starém mládenci, notáři Janu Karasovi (dobrý Oldřich Nový), který je neustále loven vdavkychtivými ženštinami až je nakonec uloven svoji "zhmotnělou" představou, ke které mu pomohl jeho přítel, doktor Pacovský (Bedřich Veverka). Jednoduchá, ale přesto celkem příjemná komedie se Slavkovským zámkem. Zajímavé role: vdavekchtivá Růžena Smutná (Nataša Gollová), neodbytná paní Smčínská (Růžena Šlemrová), která chce provdat svoji dcerku Slávinku (půvabná Sylva Langová), Karasovo sloužící Otýlie (Antonie Nedošínská) a Houžvička (Jindřich Láznička). A pak je tu filozofka Vlasta, která se úplně položí do role komtesy Blanky z Blankenburgu (Lída Baarová, kterou jako symbol krásy tehdejší doby nepříliš dobře rozumím). Oddychová komedie o starém mládenci, který dlouze odolává vábení žen, ale nakonec propadne touze po ženě. (08.03.2010)

Film jsem si pustil na návštěvě z DVD, když v TV nebylo nic ke koukání a frčí ta Baarománie. Po jeho shlédnutí jsem se začal shánět po popelu, který bych si nasypal na hlávku. Film jsem zcela jistě musel vidět (kdybych byl fanda, mohl bych třeba i 55krát), ale hanba mne fackuje, že jsem ho hanebně nedocenil. Prozřel jsem až nyní. Překvapilo mne s jak nepatrnými prostředky (z dobového reálu vybočoval jen kostým LB – beztak z fundusu) natočili vlastně scifík s roztomilou milostnou zápletkou a předvedením tehdejších filmových hvězd. Všichni hráli adekvátně svému věhlasu, mělo to šmrnc bez pathosu, který nám nyní připadá směšný. Vznikl naprosto moderní film, který je možné sledovat i dnes bez shovívavého úsměvu se kterým někteří shlíží na činnost „primitivních“ předků. Prostě stal jsem se fandou tohoto filmu. Přidám zajímavost (než mi ji schválí či zamítnou): Hospodyně paní Nedošinská, ke konci filmu, kdy se nabyvatel zámku přišel podívat se na obraz a oživlou dívku, říká panu Novému: „...šel nahoru“, myšleno do knihovny. Dopustila se tím faux paux, protože svému zaměstnavateli tzv. „onkala“, co je v tomto vztahu nanejvýš nevhodné (oslovení leda pro služku či obecně podřízeného). Jedině správné bylo užít uctivějšího tvaru totiž „...šli nahoru“. Nyní bychom to chápali jako rozdíl mezi tykáním a vykáním. Zdroj: Fandovství oné doby, jinak PhDr.Jiří Stanislav Guth-Jarkovský - Společenský katechismus (25.01.2016)

Dívku v modrém natočil Otakar Vávra podle námětu autora zábavné četby Felixe de la Cámary. Příběh je založen na vtipném, i když vlastně nijak originálním nápadu o dívce, která vystoupí ze starého obrazu a pohybuje se jako živoucí anachronismus v moderním prostředí. Doktor Karas v podání Oldřicha Nového se samozřejmě nemůže nezamilovat do sličné komtesy Lídy Baarové, která mluví tak půvabnou staročeštinou. Ve výborně rozehrané partii nesmí scházet ani patřičně komické figurky, které příběh sytí svým vlastním humorem a zároveň posouvají hlavní protagonisty k závěrečnému happyendu. Jízlivé dámy z lepší společnosti hledající zálibu v klevetách a potenciálních snoubeních pro svou hloupoučkou dcerušku, představované obvykle bez sebemenšího zaváhání Růženou Šlemrovou, byly nevyprchávající ozdobou takových filmů. Jisté satisfakce se zde dostává Jindřichu Lázničkovi, věčnému herci malých rolí, Nataše Gollové byl potom zcela výjimečně vyměřen jen velice zúžený prostor, ale i ten suverénně ovládá prostřednictvím ironie a drobného sarkasmu. Romantická staročeština, všudypřítomná úzkost z upírů i záhadný obraz spanilé krasavice vytvářejí z Vávrovy komedie vskutku originální film, kterému se můžeme obdivovat a klanět i po více jak sedmdesáti letech. (03.10.2008)