Filosofská historie

Obrazově výborně zvládnutá jiráskovská adaptace se zcela nejiráskovským, ale dobově pochopitelným závěrečným apelem. Co už je horší- studiová kašírovanost pražských barikád bije do očí a kazí dojem z dramatického finále, nehledě na to, že představitelé „pánů filosofů“ by svým stářím patřili spíše na univerzitu třetího věku. (30.01.2009)

Celovečerní Vávrův debut, apel na národní hodnoty, boj proti útisku a zákazům a na srdce každého dobrého vlastence. Hodně mě zaujala Karla Oličová, prakticky neznámá herečka výrazně specifického vzhledu. A vzhledem k roku, kdy byl film natočen a uveden do distribuce, poslední věta vyznívá tragikomicky. (19.01.2012)

Jirásek je sice národní autor, ale literárně je to děs a bída. To, že je v české literatuře stále živý, není tím, že by jeho dílo bylo nadčasové, ale tím, že profesor Nejedlý (který se narodil v Litomyšli) miloval husity a Jirásek o nich psal tím správným způsobem, tj. udělal z militantní náboženské sekty národní hrdiny. Do dneška jsou mnohé školní knihovny vybaveny souborným vydáním jeho díla a na Jiráskovi (a Nejedlém) vyrostlo několik generací soušek učitelek. Je tedy těžké hodnotit film, který nemá pražádné umělecké ambice, ale v roce 1937 měl pomáhat národnímu vědomí, k čemuž se Jirásek dokonale hodí. Herci figurkaří, dialogy jsou unyle vlastnecké, do toho trocha měštáckého romantismu, a výsledek je dnes již nepoživatelný, protože film je trvale svázán s dobou svého vzniku. Mimochodem: filosofové málokdy bojovali, spíše někam zalezli a podle korouhviček a měnícího se větru v úkrytu filosofovali o tom, ke které straně se přidat. (08.01.2011)

Alois Jirásek je dnes - jak mu to kdysi předpověděl jeho mladší současník F. X. Šalda - mrtvým autorem. Je to velká škoda nejen pro tohoto vynikajícího Čecha, ale ještě větší pro jeho národ. Celá řada jeho skvělých románových skladeb (PROTI VŠEM, BRATRSTVO, TEMNO, F. L. VĚK, U NÁS, PSOHLAVCI) patří do zlatého odkazu naší národní literatury právě tak jako některá z jeho dramat (LUCERNA) či ostatních drobnějších próz (NA CHLUMKU, STARÉ POVĚSTI ČESKÉ, ZÁHOŘANSKÝ HON). Románová povídka FILOSOFSKÁ HISTORIE je vroucím Jiráskovým ztotožněním s vrstevnatě výrazným litomyšlským geniem loci a připomenutím národotvorných dálostí měřeno pohledem jeho života vlastně současným. Otakara Vávru k Jiráskovi přitahovala i jejich velká společná láska: František Palacký. Poměrně obsáhlá úvodní pasáž se svým záběrem snaží naznačit přednosti, ale i slabší místa výchozího půdorysu Vávrova autorského záměru. Povídka i film sám jsou vlastně souborem několika vypjatých obrazů z let 1847-1848, doby, která tolik připomíná konec šedesátých let minulého století. Zkostnatělá vrchnost královéhradecké diecéze, posilována policejním Metternichovým režimem, vytváří v pozdním biedermaieru litomyšslkého měšťanstva ovzduší takřka nedýchatelné, ale současně jaře veselé nezkrotným temperamentem i svobodomyslným liberálním smýšlením početného studentského houfu kolem filozofických studií. Mohu jen souhlasit s tím, že ze čtveřice poněkud přezrálých studentů nejlépe obstojí Jan Pivec, pro něhož film znamenal vzácnou příležitost předvést na stříbrném plátně to, co běžně zvládal na divadelních prknech; svůj standard zvládli na solidní úrovni i Boháč (skvělý přednes proklamací v osmačtyřicátnickém stylu), Neumann a do značné míry i Eleny Hálkové a "Špína" Vladimíra Hlavatého. K Pivcovi lze přiřadit Plachtu. Za zmínku také stojí nevypučelý talent-projev Karly Oličové (vyženěné neteře Edvarda Beneše) i připomenutí mladičkého Svatopluka Beneše. Podobné ocenění zaslouží i režie a kamera. Kvalita filmu kulminuje v jeho úvodu a v první části; poslední třetina se láme do spěšně natáčených i hekticky stříhaných scén revolučního roku a posléze vyúsťuje do poněkud křečovité a deklarativní idyly svatebního ruchu. Naopak kresba provinčních salonů a krámů i jejich až figurkovitě působících lidiček či náladových momentů během zvlášť vypjatých interiérových rozhovorů je až drobnohledně přesná a zdařilá. Skutečnost, že film natočený během pouhých 11 natáčecích dnů mohl sáhnout po mezinárodním filmovém ocenění v již tehdy prestižních Benátkách, povyšuje také vedle přetrvávající hloubky vlastního diváckého zážitku tento velký Vávrův juvenilní čin do klasického zlatého fondu naší národní kinematografie hraného filmu. (25.08.2007)

Otakar Vávra již od začátku točil filmy, které mapují historii českého národa. Naštěstí u toho i zůstal. Tento snímek nás zavede do doby, jež je opět plná německé nadvlády. 400 let od upálení mistra Jana Husa i bitvy u Lipan bojový a revoluční duch v utiskovaném českém národu ještě nezanikl, ba naopak, přetrvává ve studentech filosofie, kteří v Litomyšli zapálí oheň revoluce tím, že zorganizují zakázané, ryze české, slavnosti Majáles. Vše vyústí v nešťastnou revoluci roku 1848. Kvalitní herectví, příběh, drama, humor i přehled krásných žen československé kinematografie. Revoluční film, natočený před nejtěžšími léty českého národa. "Žižka a Franc Josef, to byli ti největší Čechové". (02.06.2012)