Filosofská historie

Navzdory negativním konotacím, kterými bylo obklopeno celé Jiráskovo dílo i jeho osobnost (zejména po roce 1945), z filmových a televizních přepisů lze překvapivě doporučit jako aktuální či v jiném smyslu kvalitní či zajímavé prakticky všechny tituly. Jirásek sám se dožil pouze první němé Lucerny, ze které byl nadšen. Z éry třicátých let pak vynikají Psohlavci, Vojnarka, Filosofská historie i nová verze Lucerny stejným dílem. Vávra vsadil na klasický titul, zkušené tvůrce a nechal rozkvést mladé herectví Boháče a Pivce (Vavřeny a Frýborta), aniž by jim do hry příliš zasahoval. Boháč znovu horoval pro éterickou Oličovou, stejně jako v K. H. Máchovi, který měl premiéru o dva měsíce dříve. A Pivci se zas líbila Elena Hálková, z Národního. Z Národního byla i Ela Poznerová (Lotty Roubínková), ve 20. letech vítězka Miss Československo z regionální sekce v nadnárodní soutěži Fanamet z roku 1927. O dekádu později ovšem již zcela řadová česká herečka, bez dalších ambicí uspět za hranicemi. Z celkové bilance nejlepší službu udělala nicméně Filosofská historie Heleně Friedlové (slečně Elis), která debutovala ve zvukovém filmu až v Srdci v soumraku o rok dříve a nesla si s sebou škatulku přepisu časopiseckého románu podle Maryny Radoměrské, což je poněkud jiný žánr, než Jirásek. (04.10.2020)

"Kdož by z celé duše na vás nevzpomínal, léta studentská." Vávrův debut prokázal jeho cit pro adaptace. Vhodně zvolení herci - jak čtveřice studentů, tak jejich partnerky nebo Jindřich Plachta (v roli rádobyvlastence aktuára Roubínka). Jan Pivec v roli Frýborta správně donchuanský. Jeho odsuzování "knihožroutů" příběh příjemně odlehčuje. Zasazení do historického kontextu je zdařilé. Pohladí ovšem hlavně kamera snímající lyrické pasáže - promenádu v parku, hru kuliček nebo vzájemné pohledy dívek a chlapců při majálesovém průvodu. (07.01.2011)

Sbírka biedermeierovských obrázků, ne zcela výstižných, na ose poněkud mdlého vyprávění o litomyšlských studentech, poplatná měšťáckému sentimentalismu ohlížejícímu se za raným národním obrozením jako za časem, kdy šlo světu porozumět. Řádný svět ale Vávra nepodal ani dekorativně jako akademičtí malíři předešlých dekád ani epicky a pateticky jako Jirásek. Vzniklo jen cosi přibližného, co vypovídá o nejistotě, kterou snad režisér zakoušel vůči vzdálené látce nebo vzhledem k vlastní cestě. Kompromisu se revoluční téma příčí a ani to nejprostší, co takové postoje doprovázelo, jím neotřese. A tak ani diváka nepřesvědčí o tom, že je tu něco, co zbývá milovat. (23.12.2022)

Otakar Vávra již od začátku točil filmy, které mapují historii českého národa. Naštěstí u toho i zůstal. Tento snímek nás zavede do doby, jež je opět plná německé nadvlády. 400 let od upálení mistra Jana Husa i bitvy u Lipan bojový a revoluční duch v utiskovaném českém národu ještě nezanikl, ba naopak, přetrvává ve studentech filosofie, kteří v Litomyšli zapálí oheň revoluce tím, že zorganizují zakázané, ryze české, slavnosti Majáles. Vše vyústí v nešťastnou revoluci roku 1848. Kvalitní herectví, příběh, drama, humor i přehled krásných žen československé kinematografie. Revoluční film, natočený před nejtěžšími léty českého národa. "Žižka a Franc Josef, to byli ti největší Čechové". (02.06.2012)

Celovečerní Vávrův debut, apel na národní hodnoty, boj proti útisku a zákazům a na srdce každého dobrého vlastence. Hodně mě zaujala Karla Oličová, prakticky neznámá herečka výrazně specifického vzhledu. A vzhledem k roku, kdy byl film natočen a uveden do distribuce, poslední věta vyznívá tragikomicky. (19.01.2012)