Kladivo na čarodějnice

Nepochybně jeden z vrcholů české kinematografie. S jistou pořádnou dávkou inkvizitorského nadání lze snímek vnímat i jako kritiku církevního tmářství. Je ostatně dobrou vlastností velkých filmových děl, že bývají otevřena interpretaci. Pro mě je však Kladivo na čarodejnice spíše filmem o (nejen) náboženské horlivosti, která dláždí cestu ďáblům, není-li usměrněna moudrostí (přesněji ctností zvanou "prudentia"). Je podobenstvím - současným i nadčasovým - o ďábelské moci a lidské bezmocnosti; o křehkosti našeho já, jež lze bolestí a strachem rozhlodat a zlomit a zbourat, a pak postavit znovu a jinak podle vůle mocných. Avšak také o odpouštějící lásce, která nesoudí jako inkviziční tribunály a člověku otevírá cestu právě tehdy, když selhal... a z Jidášů dělá Petry. (28.03.2009)

Dobou vzniku i celkovým směřováním a literární předlohou tento výrazný Vávrův film souzní s televizním ztvárněním F. L. Věka. Hrůzné čarodějnické procesy se vávrovskou precizností při zpodobování a přibližování hereckých reálií a kvalitní Kaplického předlohy mění v nadčasové podobenství staronového tématu svobody a totalitní moci, v tomto případě z boží milosti. Tísnivá atmosféra, tísnivé pocity, a za tím vším souhrn precizní práce celého týmu. Slovenští herci v českém filmu, jako vždy vynikající Elo Romančík i tehdy začínající krásná Soňa Valentová, zůstali a zůstávají kvalitou svých výkonů trvale v mé paměti. (25.08.2007)

Přiznávám, že Kladivo na čarodějnice mi příliš nesedlo. Myslím totiž, že film točící se jen kolem mučení nevinných potřebuje lepší (trpitelskou) atmosféru a méně nudící myšlenkový přesah. Zkrátka nepodařilo se mi do toho řádně proniknout, ač jsem jistou filmařskou kvalitu cítil. Navíc i z hlediska technických dovedností je film rovněž odpudivý, za sebe mohu tedy pochválit jen intermezza záhadného muže v kápi a z čistě subjektivních dojmů udělit 5/10 (01.02.2008)

Velice drsný film, který působí až neuvěřitelně, že něco podobého vůbec bylo možné. Film rozhodně stojí za to, především z historického pohledu. Otakar Vávra dokázal vykreslit velmi silnou atmosféru a nebral si vůbec žádné servítky. Přestože je film skvělý, tak dávám jen 4 hvězdičky, protože si chci udržet od snímku odstup a rozhodně ho nechci řadit mezi své nejoblíbenější. 80% (08.09.2010)

Není to špatnej film, i přes spoustu historických blbostí se mi to celkem líbilo. Za blbosti považuju třeba používání tortury, jak to tam uvádějí. Tortura se směla používat jen na obyčejný lidi a měšťany, na nikoho jinýho a to ještě čtyři krát po patnácti minutách a mezitím musela být přestávka. Postupně ale mohli měnit typy. A další věc. Tortura se používala vždycky, i když se obžalovaný přiznal, tak pak přistoupili k tortuře, protože ve středověku panoval názor, že pravdu lze říct jen po očistě bolestí. Ale taky je pravda, že když někdo použil torturu a někoho neusvědčil, tak pak za to zaplatil pokutu nebo šel do vězení. Co se týká filmu, chyběl mi v něm propracovanější děj a nějaká postava, se kterou by se člověk mohl ztotožnit. Ani hlavní hrdina Lautner mi nijak neštymoval. Kaplickýho knížku jsem nedočetl, protože je strašně zdlouhavá a o ničem (a ne že bych ne čtenář teda jsem, na kontě mám tak jeden až dva tisíce knih, ale kdo by to počítal). Co se týká kostýmů, tak jen lituju, že to není barevný, protože by to s klidem strčilo do kapsy tehdejší výpravný velkofilmy jako Angelika nebo Spartakus. Ale co se týká zábavnosti, tak si to s těmi dvěma nemůže dát ani jednu partii šachu. Prostě to není zábavný. Tvůrci to až příliš brali jako umění a drama a přirovnání politických procesů v padesátých letech (tohle nemám z vlastní hlavy, protože to bych tam skutečně nenašel) a přestali to brát jako film pro lidi, kteří se chtějí podívat na zajímavej příběh. Kdyby skončili trochu jinak, nebo kdyby hlavní hrdinové nebyli kněz a inkvizitor a to ještě celej film braní jako zrcadlové opaky sebe sama, možná bych to považoval i za zábavnej film. Ono totiž sice tradice a předsudky říkají, že klasická (literatura film a i jiné umění) má být dostatečně nestravitelné, ale není to pravda. Klasické nemusí být nestravitelné nebo zdlouhavé nebo nudící. Vemte si Dickense. U jeho knížek se vždycky pobavím, protože i když to neříká na plnou pusu, vždycky nějak nějakou tu lidskou vrstvu zesměšní. A o to jde. Nemusí to říkat nijak směšně. Nemusí tam být humor jako v nějaké estrádě, ale něco, nad čím by se člověk mohl usmát tam být mělo. I Spalovač mrtvol s Rudolfem Hrušínským je film na velmi temné téma, ale určitému typu humoru se tam neubrání a moc to tomu prospělo. Tady jsou až příliš vážní, zbožní, zhýralí nebo ustrašení. Ale nic jinýho. A to mi vadilo. (01.03.2006)