Kladivo na čarodějnice

"V Olomouci žije bývalý inkviziční soudce......vykonával svojí praxi úspěšně 40let......co jste si přál pane?" Před bohem jsme si všichni rovni, u kůlu skončí pán i žebrák. Malý žebrající kamínek spustí lavinu, která s sebou nabalí kohokoli. Boblík je na koni. Jeho klid a sebevědomí je nestoudné, stejně jako jednoduchost, která z celého tématu přímo srší. Je to jednoduché, obviníme ty lidi z něčeho, co nemohou vyvrátit, a budeme je mučit a vyslýchat tak dlouho, dokud se nepřiznají, a když to vydrží, tak to bude hlavní důkaz toho, že jsou ve spojení s ďáblem. Jednoduché rady od nejen duchovního, ale i pokrevního bratra "víš co bratře? Drž hubu!" a dokoná to jednoduchý přístup kompetentních lidí, kteří tomu mohli zabránit "přiznali se ti lidé, přiznali tak co.....a ten Turek před Vídní...no nějak to dopadne". Politika současnosti bez příkras v podání nejsilnějšího a nejdéle vládnoucího politického systému, fungující na základě utrpení druhých ve jménu Boha. Vávra toto dílo natočil jako reakci na komunistický monster proces se Slánským. Jediný rozdíl je v tom, že obžaloba není vlastizrada, nebo velezrada, ale čarodějnictví. Film, se kterým jsem vyrůstal. V raném mládí jsem utíkal od televize před Lohniským, v pubertě jsem prostě nedokázal pochopit tu nespravedlnost a dnes jsem z tohoto filmu nadšen. Herecky bezchybné, až na pana Šmérala a Kemra. Ti nehráli. Ti se na chvíli převtělili do jiných lidí, jeden do pana z Edelstadtu a druhý do jeho sluhy. "Ďábel vší mocí usiluje o nadvládu nad světem, avšak bůh všemohoucí nám dal možnost odkrýt toto nečisté hnízdo, sláva jemu navýsost obdařil nás ctí, že můžeme toto nečisté hnízdo zašlápnout úplně ho zničit a vykouřit ohněm". (13.09.2011)

Kdybych měl někomu doporučit film, který s ním spolehlivě emociálně zamává, nebyl by to ani explozivně romantický Moulin Rouge, ani historicky tragické Statečné srdce ba ani děsivý Vymítač ďábla. Byl by to tenhle Vávrův opus na téma nezastavitelná zvůle moci, vykřičník křičící do světa o vítězství omezenosti a hrubé síly nad osvíceneckými ideály a lidskou spravedlností. Příběh o bezmoci, o nevině, o krutém zlu, proti kterému není zastání... o bolesti, před kterou tváří v tář neexistuje odvaha ani přátelství. Je už jedno, jestli budete tento příběh interpretovat jako historickou výpověď o inkvizičních hrůzách nebo jako obžalobu bolševických monsterprocesů u nás a hlavně v Sovětškém svazu... poselství je bolestně všeobecné. Ten vztek, ta žluč, která ve mě vařila, když Šmeralův inkvizitor (špičkový výkon) zkoušel malíčkem teplotu svého vína s horkou vodou je nepopsatelná. Jediná útěcha pro pánské obecenstvo může být snad jen půvab krásné Soni Valentové, jinak je poselství filmu pusté a zoufalé jako nespravedlnost světa sama. 100% (Mimochodem, kolik stupňů tortury si myslíte, že byste vyrželi, než byste zradili přátelé a rodinu? Jestli nad těmito otázkami nechcete uvažovat, na Kladivo raději zapomeňte...) (17.11.2006)

Nepochybně jeden z vrcholů české kinematografie. S jistou pořádnou dávkou inkvizitorského nadání lze snímek vnímat i jako kritiku církevního tmářství. Je ostatně dobrou vlastností velkých filmových děl, že bývají otevřena interpretaci. Pro mě je však Kladivo na čarodejnice spíše filmem o (nejen) náboženské horlivosti, která dláždí cestu ďáblům, není-li usměrněna moudrostí (přesněji ctností zvanou "prudentia"). Je podobenstvím - současným i nadčasovým - o ďábelské moci a lidské bezmocnosti; o křehkosti našeho já, jež lze bolestí a strachem rozhlodat a zlomit a zbourat, a pak postavit znovu a jinak podle vůle mocných. Avšak také o odpouštějící lásce, která nesoudí jako inkviziční tribunály a člověku otevírá cestu právě tehdy, když selhal... a z Jidášů dělá Petry. (28.03.2009)

Těšil jsem se na slavný film, který je možná nadhodnocen (co se týče filmové kvality), ale rozhodně musel vzniknout jako výpověď o zrůdnostech, v které možná někteří lidé nevěří nebo o nich dokonce nevědí. Avšak znalého věcí(jak to chodilo, praktiky...apod) film ho nedokáže překvapit. Mě osobně tím dost zklamal, protože i přes působivé postavy, atmosféru a "nepříjemné" praktiky tu nebylo nic, co by mě jakkoliv překvapilo nebo zarazilo. Asi jsem nikdy neměl dobré smýšlení o režimu a/nebo církvi a to ani z historického hlediska, takže mě film lehce "minul" ve svém poselství, které jsem měl "přečtené předem". (20.02.2009)

"Potom jsme s galanem ulehli na zem a pak jsme spolu smilnili. Musela jsem jeho ocas vzývat a políbit. A potom jsem od něj dostala za úkol svítit. Přinesl svíčky, ohnul mě k zemi, zadek mi obrátil do výše a ty svíčky mi tam strčil. A tak jsem svítila až do půlnoci. Za tuhle službu jsem získala rýnský zlatý od lázeňské Tobiášové." ________ A pak jsem si uvědomil, že půjdu do pekla. Pozoruhodná kritika teismu s pomocí anti-teismu v dnes již kultovní filmové analogii na machinace politických procesů pod režijní taktovkou Otakara Vávry. (17.02.2022)