Kouzelný dům

Hlavním záměrem Vávrova přepracování Benešova románu je natočení úspěšného uměleckého filmu (ostatně jaké ambice mohla mít československá filmografie v době krátce před válkou). A podřídil tomu vše! Rád bych se při hodnocení filmu vyhnul porovnávání s Balíkovou inscenací z roku 1970, ale obávám se, že tomu neuniknu. Otakar Vávra (autor též scénáře) nenechává tedy nic náhodě: pro zobrazení kouzla využívá všechny možné (kouzelné) efekty, především osvětlení a dekorace, které se zintenzivňují při psychických kolapsech hrdinů. Často jsou to však jen efekty pro efekty; dobře nasvícený vodotrysk okouzlí každého, vždy a všude. Z herců si vybral jen esa a královny. To, že je mi Munzarova herecká škola (viz též Ilja Racek, Václav Lohinský) bližší než Štěpánkova - a už tu máme to nemilé porovnávání - je můj problém. Propastný rozdíl je však mezi herectvím Mileny Dvorské a Adiny Mandlové, která jako obvykle hraje jen samu sebe a působí jako zapomentutá postava z němého filmu. Její delší pobyt na "plátně" je vždy iritující a na detaily raději nehledět (např. šot, když začíná hrát na klavír, musel být zkrácen na půl vteřiny, protože přitom kroutí rameny jako vrtulník). "Převedení" románu do kategorie červené knihovny je rovněž marketingově promyšleným činem, stejně tak jako zobrazení továrníka Laryše jako totální monstrum. Pozdější přechod z "červené knihovny" do "rudé knihovny" není pak už tak zřetelný a příliš obtížný. Nicméně mějme vždy na paměti staré dobré "OMNIS COMPARATIO CLAUDICAT - každé porovnání kulhá." Pozn: V komentářích jsem zachytil odkazy na Davida Lynche, prozrazující udivující komplexnost diváckého přístupu. Pokud tomu rozumím dobře, Vávra dospěl ke hranici, kterou Lynch překročil. Domnívám se, že jde o hranici uvěřitelného. O tom, co se děje v kouzelném domě pochybujeme, ale věříme tomu, o Lynchových světech nepochybujeme, ale už jim nedokážeme uvěřit. (03.01.2017)

Řekl bych trochu podceňovaný film. Přes ty různé Kristiany a Noční motýli se na něj trochu zapomíná. O režiséru Vávrovi platí, že sází především na známé a oblíbené tváře herců. Tak tady to platí dvojnásob. Snad kromě Svozilové a Mandlové byli všichni v hlavní roli členy Národního divadla. A vsadit na trojici sester Nasková - Brzková - Dostalová bylo opravdu šťastné řešení. Dobře se jim ale i vyrovnaly Mandlová se Svozilovou. Z mužů byl dobrý Štěpánek, ale ještě lepší byl Eduard Kohout v roli Viléma Balvína. Působivá kamera i hudba. Takže velmi vydařený film. ASI SE TO ZDÁ NEUVĚŘITELNÉ, ALE PRO TEHDY 63-LETOU TEREZII BRZKOVOU TO BYLA PRVNÍ FILMOVÁ ROLE! (25.12.2003)

Že zde Otakar Vávra filmovým způsobem předběhl dobu, je naprosto neoddiskutovatelné. Těžké drama o vnímání přítomnosti bez paměti, s pamětí, a nakonec i s pocitem procitnutí. Adina si to skutečně dává tak, jak nikde jinde, Vávra provazuje filmeček snovou i fantazijní realitou a Štěpánek zařizuje to ostatní. Popravdě, nebýt jeho až přehnaně emotivních Marií, dalo by se podle mě mluvit o dokonalém provedení. Drama se prolíná s lehkým humorem, který je takový dobový, upřesňovací bod, protože v některých chvílích, film působí skutečně nadčasově. Neskutečně trefná ztráta paměti v době, kdy byla paměť českého národa na dlouhá léta zašlápnuta. (13.04.2013)

Otakaru Vávrovi rozhodně nejsou vedle jiných žánrů cizí ani tajuplné mysteriózní příběhy okořeněné kouskem psychologického dramatu. Jestli někdo v Československu skutečně uměl natočit mysteriózní film, byl to podle mě právě Vávra. Jeho polozapomenutá Třináctá komnata (1968) mě fascinuje už pár let a po aktuálním zážitku si můžu do této kategorie přiřadit i Kouzelný dům. Silná atmosféra, podpořena expresivně ponurými záběry, i v doprovodu záblesků romantičnna, graduje do stále napínavějších okamžiků a dojde i na zajímavě ztvárněný sen s noční můrou hlavní hrdinky či pár menších strašidelných lekaček (u některých pohledů s nečekaným zjevem přes okno či do zrcadla), které na mě i navzdory stáří filmu dokázaly efektně působit a v druhé polovině mě tu stále více mrazilo. Během procitnutí v paralelním světě se samostatnou pamětí hlavní hrdinky, s nedobrovolnou cestou nejdřív tam i zpátky (včetně způsobů obou procitnutí), jsem si tu navíc dvakrát vzpomněl i na Lynchův žánrový majstrštyk Mullholland Drive (což berte taky jako plus :)). Souhlasím s názorem mchnka, že filmařsky i námětově se jedná až o překvapivě nadčasový kousek. Místy lehce patetické herectví některých zúčastněných může tvořit pro dnešního diváka maličkou pihou na kráse, ale možná o to víc vynikne výkon Adiny Mandlové, která zdařile a přesně dokázala ztvárnit hlavní postavu se ztrátou paměti. Její pohled očí, když se k tomu usměje, je zde (stejně jako ten dům, když se rozsvítí a zmizí z něj temnota) kouzelný... citově vysněný šťastný konec, byť svou atmosférou možná odlišný od většiny předchozího děje, asi k filmům této éry už holt patří... [80%] (18.07.2022)

Natočit něco podobného v roce 39, to asi chtělo opravdu fištróna. Mysteriózní thriller s prvky okultismu...nebo cosi takového. Marie, která ztratí paměť se ocitá v rodině Balvínových, neví aní kdo je, ani jak se tam dostala. Přijme svou novou roli v životě po boku jednoho z bratrů (Zdeněk Štěpánek). Každá paměť se nakonec musí jednou vrátit a dějový zvrat je nabíledni. Vávra ale dokazuje, že to vždycky dokáže zaonačit líp, než by divák čekal. Příběh je sice téměř banální, ale Adina poměrně dobře zvládá roli ženy v amnésii, Zdeněk Štěpánek hraje jako "na dívadle" (to mi trochu vadilo), a hlavně- závěr je lahůdka s otevřeným koncem, jež donutí popřemýšlet. Na tehdejší dobu výborné. 85% (02.06.2011)