Kouzelný dům

Otakaru Vávrovi rozhodně nejsou vedle jiných žánrů cizí ani tajuplné mysteriózní příběhy okořeněné kouskem psychologického dramatu. Jestli někdo v Československu skutečně uměl natočit mysteriózní film, byl to podle mě právě Vávra. Jeho polozapomenutá Třináctá komnata (1968) mě fascinuje už pár let a po aktuálním zážitku si můžu do této kategorie přiřadit i Kouzelný dům. Silná atmosféra, podpořena expresivně ponurými záběry, i v doprovodu záblesků romantičnna, graduje do stále napínavějších okamžiků a dojde i na zajímavě ztvárněný sen s noční můrou hlavní hrdinky či pár menších strašidelných lekaček (u některých pohledů s nečekaným zjevem přes okno či do zrcadla), které na mě i navzdory stáří filmu dokázaly efektně působit a v druhé polovině mě tu stále více mrazilo. Během procitnutí v paralelním světě se samostatnou pamětí hlavní hrdinky, s nedobrovolnou cestou nejdřív tam i zpátky (včetně způsobů obou procitnutí), jsem si tu navíc dvakrát vzpomněl i na Lynchův žánrový majstrštyk Mullholland Drive (což berte taky jako plus :)). Souhlasím s názorem mchnka, že filmařsky i námětově se jedná až o překvapivě nadčasový kousek. Místy lehce patetické herectví některých zúčastněných může tvořit pro dnešního diváka maličkou pihou na kráse, ale možná o to víc vynikne výkon Adiny Mandlové, která zdařile a přesně dokázala ztvárnit hlavní postavu se ztrátou paměti. Její pohled očí, když se k tomu usměje, je zde (stejně jako ten dům, když se rozsvítí a zmizí z něj temnota) kouzelný... citově vysněný šťastný konec, byť svou atmosférou možná odlišný od většiny předchozího děje, asi k filmům této éry už holt patří... [80%] (18.07.2022)

Se vší tou prvorepublikovou teatrálností a hereckým neumětelstvím Adiny Mandlové by to byl dobrý, Máchovým Májem (Viléme!) říznutý Višňový sad počesku se zamrzlými postavami-karikaturami, kostlivci ve skříni a chráněnou vrbou místo višní. Dlouhá stopáž a Vávrův scénář (a režie) to však neudrží a při závěrečné replice, že celý život je jen sen, se člověku zasteskne po filozofování Pedra Caldérona de la Barcy. Jan Roth sice krásně maluje světlem, ale z filmových adaptací děl Karla Josefa Beneše mnohem víc doporučuju emocemi nabité hollywoodské melodrama A Stolen Life (1946), které je díky Glennu Fordovi a Bette Davis v dvojroli (!) herecky úplně jinde. (17.08.2020)

"Možná, že celý lidský život je jenom sen." To možná je, ale tohle byl pro mě vyloženě zlý sen! Sledovat celou dobu vykulený oči Mandlové nebo Štěpánka je fakt zlo! Navíc Adina nebyla nikdy dobrá herečka. Nerozumím, co je na tomto snímku tak hodnotného, dyť to je obyčejná naivní a prostomyslná červená knihovna, která mohla dojímat maximálně naše babičky. Československou kinematografii minulého století mám v úctě, i filmy Otakara Vávry, najdou se však i výjimky, které bych nejradši nikdy neviděl. Příkladem budiž Kouzelný dům. (10.11.2022)

Otakar Vávra měl zpravidla šťastnou ruku, pokud šlo o výběr literárních děl vhodných pro filmovou adaptaci. Mezi takové snímky patří také Kouzelný dům, jenž vznikl na základě stejnojmenné předlohy K. J. Beneše. Psychologické drama se soustředí především na duševní stav a novou situaci hlavní hrdinky, která se po leteckém neštěstí ocitla v neznámém prostředí. Dívka bez minulosti, neboť trpící amnézií, se učí žít v tajemném domě, zabydleném starými rodinnými tradicemi a podaří se jí získat si náklonnost jeho obyvatel. V první polovině filmu, kdy se dívčino vědomí teprve probouzí, režisér buduje působivou atmosféru z podzimních mlh a dešťů, v nichž se postavy pohybují odhmotněny jako stíny. Ve scénách halucinací používá Jan Roth subjektivní kameru, takže se divák snadno ztotožňuje s perspektivou zmatené návštěvnice, jejíž vnitřní neurčitý čas mimo prostor symbolicky měří dlouhé kyvadlo empírových hodin. V jejích snech se objevují postavy bez tváří, protože je nedokáže nikam zařadit. Až kouzelník s příznačných uměleckým jménem Caligari (!) dá událostem v zešeřelém domě zase nový směr. Úlohu tajemné Marie, která po leteckém neštěstí ztrácí paměť a ocitá se ve vesnickém prostředí, které zná stejně málo jako svou minulost, svěřil Vávra Adině Mandlové. Ta zde vytvořila bezesporu nejzávažnější a charakterově nejvyzrálejší roli v rámci celé své kariéry. Tato skutečnost je o to vzácnější, že postava Marie jí nedávala po vnější stránce příliš mnoho možností. Přesto dokázala tuto tápající ženu, zvolna podléhající milostnému okouzlení, přesvědčivě zživotnit. Kouzelný dům ve své vlastní podobě je však reprezentován triem starých žen, ovládajících svou matriarchální důstojností oba bratry. Otakar Vávra obsadil i tyto role významnými divadelními umělkyněmi Růženou Naskovou, Leopoldou Dostalovou a debutující Terezií Brzkovou. Třebaže nejsou tyto postavy z filmového hlediska přitažlivé, díky výkonu všech představitelek si získávají pozornost i sympatie diváků. Film Kouzelný dům, ve svém půdorysu charakterizovaný především jako komorní herecký koncert, intonovaný na kontrastní melodii poklidu vesnického domova na straně jedné a záhadného zjevení neznámé ženy na straně druhé, je jedním z mála snímků, odvažujících se srovnání se soudobým světovým trendem. (06.10.2008)

Jeden ze zajímavých a z průměru vybočujících pamětnických filmů. Netradiční je herecká sestava. Zdeněk Štěpánek není v roli milovníka zcela zřejmě ve své kůži a na jeho místy divadelním výkonu je to znát. Naopak Adina Mandlová, obsazená rovněž mimo svůj běžný herecký repertoár, si s vážnou melancholickou rolí poradila velmi dobře. Převážná část příběhu se sice odehrává v interiéru, ale výprava a působivá kamera i hudba dodávají tomuto na svou dobu originálnímu i když trošku naivnímu příběhu zvláštní atmosféru a kouzlo starých časů. (13.04.2013)