Krakatit

Nadčasový román našeho velikána literatury a minimálně výtvarně a co do atmosféry dokonalá adaptace velikána našeho filmu.   Monstrózní obžaloba světových pořádků, kde mocní světa konspirují za asistence sil pekelných, aby zničili demokracii.  Z dnešního pohledu možná trochu naivní představa černobílého světa, ale sotva skončená druhá světová a doznívající tvrdý kapitalismus moc nedávaly možnost jiným složitějším výkladům..  Chvilku mi trvalo, než jsem přistoupil na Vávrovo filmové vyprávění, poněvadž diváka hodí do psychedelie hlavního hrdiny a ber nebo nech být. Postupně mi ale  Höger přestal lézt na nervy a zejména jeho setkání (setkávání) se třemi femme fatale nemělo chybu - nástroj, babylónská děvka a naivka aneb panenka Marie, ehm, tedy pracovitá dívka z chudých poměrů...   Závěr jsem si pak představoval jinak, ale kdo jsem, abych radil Čapkovi, potažmo Vávrovi... (21.06.2024)

Vzhledem k dosavadní zkušenosti českého filmu s Karlem Čapkem se podařilo Vávrovy dostat jeho téma zase do nové úrovně. Zatím na dnes nedochovaný Zlatý klíček (1922) sedá prach nepochopení o významu toho projektu ve své době, Loupežník (1931) se zatím dostal jen málo mezi lid a zůstává encyklopedickým heslem o jediné účasti Marie Hübnerové ve filmu vůbec. V 1937 se blýsklo na lepší časy, kdy se Haas chopil Bílé nemoci a Frič Hordubalů. Bílá nemoc se ale nelíbila nastupujícímu režimu a Hordubalové doplatili na Čapkovu hádku s Havlem. Takže teprve kombinace Čapkových povídek a Krakatitu v prvních poválečných letech přinesla první prakticky neproblematické adaptace Čapka na plátna kin. Deset let po jeho smrti. To, co následovalo, je už zase docela jiný příběh, ale osobně si velmi cením toho, že právě v této době se Vávra přidal k Fričově a Bielikově snaze na něj nezapomenout. (03.01.2013)

Velmi kvalitní film, který se zabívá zneužitím vědy pro vojenské účely, který ukazuje lidi, kteří lační po moci. Vše se odehrává ve snu inženýra Prokopa (dobrý Karel Höger), který v nemosnici bojuje o život. Film je obžalobou systému, který dotlačí lidi tam, kam potřebuje. Protože každý systém, který je založen na výhrůžkách a trestu jednou musí zákonitě skončit a jedinou cestou (ale kdo ví jestli někdy proveditelnou) je vzdělání a osvěta, jak říká doktor Tomeš (František Smolík). Prokop je ve svém snu hnán za svým snem, záhadnou dívkou (Vlasta Fabiánová), ale do cesty se mu nejdříve staví doktorova mladá dcerka Ančí (mladicky půvabná Nataša Tanská) a později vznešená princezna Wilhelmina Hagen (Florence Marly), která je ochotna se mu oddat pro získání moci, kterou může stvořit. Každá z nich ho přitahuje. Ale nejdříve musí překonat sám sebe a svoje démony Carsona (skvělý Eduard Linkers) a D'Hemona (Jiří Plachý), kteří ho šikovně postrkují tam kam mají, k nadvládě nad světem. Ale ta touha je v Prokopovi samotném, až na konci dochází ke zjištění, že věda nemusí sloužit jen k výbuchům a destrukcím, ale že má sloužit k lepšímu životu lidí. Zajímavé je porovnání aristokratických představitelů k mrtvým překonaným mumiím, které k životu přivádí jen síla moci, krásné je vyobrazení hamounství a mocechtivosti skupinky těch vyvolených a přirovnání řečníka (František Vnouček) k nacistům. Je to velmi pozoruhodný film se zajímavou myšlenkou potřeby změny vnímání světa a lidí, kteří jsou stále zneužíváni úzkou skupinou mocných ve svůj prospěch. (10.03.2010)

Vavrovi se skvostne povedlo navodit atmosferu, pomalu to vypada, jako by z Krakatitu cerpal Kurosawa ve snimku Ziji ve strachu:-)! Capek jen ukazal, jak moc nadcasovy ve sve dobe byl a jak se toto tema stalo aktualnim po 2. svetove valce. Misty se mi ale zdalo, ze film ubira na tempu. Vynikajici kamera, genialni Karel Hoger a nadherna Florence Marly ( skoda jen, ze u nas toho moc nestihla ) a jiz zminena atmosfera vsak dela z filmu skutecny mysteriozni zazitek. (16.11.2008)

Svržením atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki na konci druhé světové války překročil svět práh atomového věku. Došlo k naplnění vize spisovatele Karla Čapka, který již o dvě desetiletí dříve předpověděl ve svém románu Krakatit okamžik mravního rozcestí mezi mírovým a vojenským využitím jaderné energie. Stejnojmenná filmová adaptace režiséra Otakara Vávry vznikala v době začínající polarizace světa na dva proti sobě stojící tábory. Přes jisté zaktualizování zachoval filmový přepis to nejzávažnější: pohled humanisty na nebezpečí sebezničení lidstva bez návaznosti na jakoukoli ideologii. Vlastní příběh je vyprávěn formou prolínání dvou dějových rovin, skutečnosti a fantastického snu, který prožívá inženýr Prokop po objevu třaskaviny nevídané účinnosti. Do hlavní role byl obsazen brněnský rodák Karel Höger, který postavy rozkolísaných intelektuálů zvládal s velkou tvůrčí profesionalitou. Höger byl všestranným umělcem. Začínal jako divadelní herec v Brně, od počátku války působil dlouhá léta na prknech pražského Národního divadla. Vytvořil řadu postav, od mladistvých milovníků po role charakterní. Přes jejich různorodost měly jedno společné: složitou niternou osnovu, kterou v nich Höger objevoval. Byl dokonalý mistr psychologické kresby, což výrazně vyniklo zejména ve filmu, který v tomto směru poskytoval více příležitostí k detailnímu charakterizování takové postavy. Do pozadí by ovšem neměly být odsunuty ani vynikající výkony Smolíkův, Plachého, Linkerse a mladinké Nataši Tanské, podobně jako vizuálně dokonalá femme fatale Florence Marly. V širších souvislostech pak neztrácí ani kniha, ani film - bohužel - své časové poselství ani dnes. Problém zneužívání vědy trvá a díla jako KRAKATIT zůstávají i v současnosti varovným mementem. (05.10.2008)