Krakatit

Nadčasový skvost. Jak po stránce režisérské (na svou dobu prudce moderní a invenční Otakar Vávra), tak příběhové (mé silné nutkání přečíst Čapkovu předlohu), herecké (Karel Höger se svým všesmyslně ohromujícím výkonem jako jasný adept na Oskara) a hudební (především depresi navozující a jako buldozer vše devastující motiv za času pocátečních titulek) ... Zážitek ... Život je třaskavina, víš? Prásk, člověk se narodí a rozpadne se, bum! A nám se zdá, že to trvá bůhvíkolik let, viď? (17.11.2008)

Hereckým projevem velmi divadelní: patos a tíže - ale tak se tenkrát hrály tragédie, stačí si poslechnout záznamy divadelních her z poválečné doby. Vávra má vše pod kontrolou, takže se mu horečnatý sen nerozpadne na sled expresionisticky pojatých výstupů, a věrně převádí myšlenky knihy - krakatit jako lidská pýcha ničící místo budující, žena- můza jako cíl a odměna dobyvatele, který se nevědomky stane tím ovládaným, venkovská idyla s hodnou dívkou se nám zdá krásnou, až když ji ztratíme, předtím nás nudí a nenaplňuje... Myšlenky zůstavají, jen se mění způsob uměleckého vyjádření - dnes je hlavní civilní projev, dřív vládla exprese. (28.03.2010)

Mistrný filmový počin, který varuje lidstvo před zrůdností myšlení některých jedinců. Myšlenka, která bude mít aktuální platnost po celou dobu existence lidstva. Člověk, tvor pyšný a nepoučitelný je schopen pro svou nebetyčnou pýchu zničit sám sebe a celé lidstvo. Ponurost myšlenky šíleného člověka umocňuje černobílé provedení snímku a dokonalá hra stínů. (22.08.2007)

Vávrovy filmy vždy souzní s epochou, v níž byly vytvořeny, ale přinejmenším několik z nich v několika (!) epochách dějin českého filmu patří k těm, které to pro svou epochu typické nejen kvalitativně završují, nýbrž z ní i vyčnívají. Krakatit (jehož předlohu jsem četl na gymplu a prakticky nic si z ní nepamatuju) je jedním z nich. Asi nejlepší na tomto filmu jsou dvě jeho úzce spolupracující charakteristiky, totiž halucinační atmosféra a zásadní nevyjasněnost, jakýže skutečnostní status má v "realitě" filmu jeho děj, resp. jednotlivé složky děje a jejich vzájemný poměr, nevyjasněnost tím pozoruhodnější, že ji neruší ani výslovné úvodní návěstí. A samozřejmě ikonický Höger. (07.07.2020)

Tvůrci Krakatitu měli ve své době v podstatě jednoduchou roli. Dílo Karla Čapka je tak geniální a nadčasové, že bylo jasné, že obzláště scény analogické s nacisty budou i ve filmu mrazivé. Otakaru Vávrovi se ale naštěstí navíc ještě podařilo pochytit něco z orsonwellismu, takže film funguje i dnes, po 60 letech, což se podaří sakra málo. Výjimku tvoří jen některé dialogy a scénky, které už dnes působí nepřirozeně a úsměvně, zvlášť ta romantičtější složka. Celkově je ale film nesmírně ponurým dílem. Svým místy skoro až apokalyptickým vyzněním rozhodně není snímkem na příjemné sobotní odpoledne. (16.11.2008)