Němá barikáda

Režisér Vávra si herce vybírat uměl a uměl je většinou i dobře vést. Nutno však přiznat, že před koncem války natočil filmy lepší. Z povídky Jana Drdy se stala částečně propaganda, ale díky režisérovi a autorovi předlohy vznikl film, na který se i po letech dá dívat. Vynikl především Hošek Jaroslava Průchy, který předčil všechny ostatní herce. Ukázal, že s trochou ironie lze do dramatu vnést i humor, který neuráží. Marie Vášová se opět předvedla v tragické roli a Marvan byl standartně dobrý. Z menších rolí bych vyzdvihl především Ostravačku Marii Rýdlovou v roli stařeny, ukrývající nacistu. (27.10.2006)

Z dnešního pohledu se na filmu zub času podepsal, přesto rozhodně stojí za vidění. Otakar Vávra se tu ještě dost držel a bolševickou propagandu drží na rozumné míře a opravdová zmínka o hrdinných komunistech je tu snad jen třikrát. Za zmínku určitě stojí takřka autentická atmosféra spontánního nadšení, které v té době probíhalo, realistické kulisy a velmi dobré davové scény, které Vávra vždy uměl. Ruku v ruce s nimi pak jdou akční scény, které tedy nejsou nikterak velkolepé, ale hodně obstojné a asi mají hodně blízko k realitě. To, že tu prakticky chybí hlavní hrdina, se dá považovat za klad, protože pozornost je upřena právě na náladu doby a obyčejné Pražany, kteří cítili povinnost bránit své město. Snímek ale v určitých momentech hodně zastaral, a i když v něm není vyslovená vata, dost se vleče, tempo je zbytečně pomalé a stopáž malinko delší, než by měla být. Z obsazení vyčnívá určitě Barbara Drapinska, která splňuje všechny předpoklady pro tehdejší hrdinnou ženu, jen ta vizáž by po transportu z koncentračního tábora asi nebyla tak dokonalá, z mužů pak zaujmou nejvíc Vladimír Šmeral a Jaroslav Marvan. Škoda, že konec není údernější a místo dovršení osudů několika postav dostaly přednost archivní záběry vítání sovětských vojáků, to je ale nepochybně úlitba době. Němá barikáda dnešního diváka ničím nepřekvapí a význam má spíše z hlediska nějakého vývoje kinematografie, případně historie jako takové, nicméně zájemce vysloveně nezklame, jen je třeba disponovat jistou tolerancí a asi i znalostí. 60 % (25.10.2020)

Herecke vykony jsou na urovni, zaslouzi absolutorium. Z filmu neni velmi citit silnejsi bolsevicky, komunisticky ci rudoarmejsky vliv-zapach, presto vsak v nekterych usecich-castech filmu zacpi a to tak ze mi degraduje celkovy dojem.Tri hvezdy vsak dam.Nektere sceny jsou natoceny velmi pusobive a mohou zanechat silny dojem. (18.05.2008)

Osudem i různě zvládanou limitou Otakara Vávry jsou historické okolnosti, které ovlivnily takřka polovinu jeho dlouhého života (letos tento pozoruhodný muž dovrší své sedmadevadesátiny). Ve většině případů se však s ožehavými tématy, která volil, dokázal vypořádat na buď solidní, nebo i velmi dobré úrovni. To, co kolegové porůznu uvádějí jako Vávrův zápor - poplatnost době - neplatí jen pro film, ale i pro jeho literární předlohu (Jan Drda byl právě v padesátých letech předsedou Svazu československých spisovatelů, tedy suprarežimistickým literátem). Přesto obraz osamělé barikády na strategickém místě i odhodlání jejích obránců nejsou kašírované. Naopak - kus z nálady té horečné doby necelých pěti dnů Května 1945 tu určitě zůstal zachycen. I při oprávněně konstatovaných nedotaženostech je však nutno film vnímat především v dobovém kontextu boomu budovatelského kýče literárního, divadelního i filmového. Dokázalo-li toto dílo odolat tak zhoubnému přívalu, nemůže nebýt neumělecké a neplnohodnotné. Soudím, že je ještě něčím víc. Dílem nadčasovým pro syrovost svého vypovídacího záběru. V mnoha ohledech svou nesestříhanou syrovostí snese srovnání s prvními díly italského neorealismu - mj. Rosselliniho ŘÍMEM OTEVŘENÝM MĚSTEM. Rušivé momenty v kompozici filmu jsou odhadn utelné jednak v úvodu, zejména však v závěru filmu, kam Vávra na pokyn Kopeckého - jak sám uvádí ve své vzpomínce - vložil scény ze svého střihového dokumentu CESTA K BARIKÁDÁM. (20.10.2007)

Zpracovat příběh pražského povstání do filmové podoby je sice záslužné, ale v roce 1949, čerstvě po událostech, to očividně nešlo jinak než včetně vsuvek, které nepravdivě vyzdvihují účast Rudé armády a komunistické strany, což je dost okaté. Ne že by těchto překroucených scén, kde se manipuluje s pravdou, bylo moc, ale rozhodně to tvoří znatelné zabarvení děje filmu. Dále, když tedy odhlédnu od těchto drobných manipulací, je také znát, že naše česká kinematografie ještě tehdy nebyla navyklá na točení takového žánru filmu. Film rozhodně nemá patřičný spád a napětí, jaké by mu slušely. V to smyslu musím říct, že „němá“ barikáda je vlastně taky trochu „hluchá“ – obsahuje množství „hluchých“ a zdlouhavých scén, které narušují poutavost filmu. Kratší stopáž by v tomto případě určitě byla vhodnější. Jak jsem na to koukala s vědomím toho, že obsahově je to vlastně námět hodný vyprávění, nemohla jsem se nakonec ubránit myšlence: Jak to, že do teď se tohoto historického námětu nikdo nechytil znovu? Pražské povstání by si určitě zasloužilo nové a kvalitní filmové zpracování s dobrým scénářem, tentokrát hezky popravdě, bez lživého zvyšování zásluh a úlohy Rusů a komunistů (což opravdu tomuto původnímu filmu dost ubírá na hodnotě). Bylo by fajn vidět tento příběh v novém moderním pojetí. Jen se toho někdo ujmout… ~(2,7★)~ (05.06.2024)