Němá barikáda

Nema barikada je klasika v podani Drdovy knizky, a film ten se povedl taky na vybornou. Prvni slzu jsem uronil hned na zacatku, kdyz nestastne zastreli puvabnou Andulku (Vlasta Vlasakova). Potesila tez skvela Vasova, ale i hlavni zena, polka Barbara Drapińska. Bezvadny film o odporu prazanu, o obycejnych lidech...Marvan jako prvorepublikovy zkuseny cetnik je paradni a zamyslenihodnou figurou. Krasne udelany film. (30.01.2015)

Pro me velice povedene valecne drama. Za nejvetsi klad povazuji rok nataceni, tedy 3 roky po valce, kdy atmosfera osvobozeni byla jeste cerstva, nemusely byt pouzite repliky, s vyjimkou barikad byla Praha de facto pripravena pro nataceni... Ne vsude je nutnost hledat nejakou propagandu, socialismus byl prijaty masou lidi dobrovolne a na svem pocatku byl spontanne podporovan. Ne vsechny herecke vykony me oslovily, film je ale velice pusobivy a daleko lepsi nez Osvobozeni Prahy od stejneho rezisera. (14.03.2009)

Parádní válečný film, kterému nechybí napětí, akce ani dobré herecké výkony. Do paměti se hodně vryje Polka Barbara Drapińska, která se po svém osvobození z transportu s vervou pustí do likvidace nacistů. Zdatně ji sekundují rada Vacátko a Boblig z Edelstadtu. Co se týče komunistické propagandy, je tu dle mého názoru v celkem omezené míře. Hlavním problémem filmu je konec, ve kterém se namísto vyvrcholení osudů jednotlivých postav dost násilně přeskočí na záběry vítání Rudé armády. (16.10.2017)

Více než slušná památka na květnové události, i když už zavání propagandou. Nechala jsem se vtáhnout do bojů na barikádě. Zapříčinil to i fakt, že film na mě působil téměř autenticky. Od herečky Marie Vášové jsem ani jinou než tragickou roli nečekala. Vzala zbraň do ruky. Vyšla ven. Padl výstřel a ona se skácela k zemi. (02.01.2010)

Hned v roce 1946 se objevilo několik filmů, které reagovaly na válečnou zkušenost. Drtivou většinu produkce s touto tematikou tvořily příběhy o nezdolnosti a hrdinství českého národa, občas zůstalo u patetických hymnů, jindy se podařilo realisticky vykreslit lidský příběh. Po dvou válečných komediích (Nikdo nic neví, Velký případ) se objevilo i výjimečné svědectví o době, ve které jsme žili, a z níž cosi stále trvá, příběh židovského transportu Daleká cesta. Ve stejném roce se Otakar Vávra rozhodl natočit svůj první historicko umělecký dokument. Němá barikáda Jana Drdy představovala opravdový literární bestseller a tudíž i vhodnou předlohu pro film. Vávra spojil své zkušenosti, opět se podařilo docílit přiměřených hereckých výkonů a viditelně se učil na škole anglického civilního dokumentarismu. Film je historicky pokřivený stejně jako byla pokřivená doba, ve které vznikal. Zachycuje pouze jednu stranu pražského povstání. Vlasovci se zde pochopitelně neobjevují, stejně jako fakt, že Rudá armáda zachytila v Praze už jen zbytky německých posádek. Přesto Vávra natočil film, který na mě dodnes působí silně emotivním dojmem, a to už vůbec nemluvím o tom, když jsem ho viděl v dětství poprvé. Vznikl příběh o pražském povstání a o lidech, kteří se jej zúčastnili. Jinak vzniknout ani nemohl, pokud se nechtěl střetnout s režimem. Byl logickým vyústěním doby. Z řady angažovaných filmů s hrdinskou tematikou je umělecky nejzdařilejší. Výrazné výkony Barbary Drapińské, Jaroslava Marvana a Vítězslava Bočka. Pan Vávra vystupuje v televizi jako pamětník a režisér filmů s Adinou, Lídou a Natašou. Ale měl by občas mluvit i o letech následujících. PS: Někteří recenzenti si tento film viditelně pletou s Vyšším principem Jiřího Krejčíka (1960). V tomto filmu má slovo dělnická třída, zastřelení studenti se tu nevyskytují. (08.02.2004)