Noční host

"Jak dlouho to máme držet v hlavě???" Tenhle Vávrův film rozhodně není jen jakýmsi prvoplánovým vypořádáním se zlými západoněmeckými "fašisty". I když je fakt, že když postava slizkého a cynického německého podnikatele Hupperta, jehož s grácií sobě vlastní hraje Rudolf Hrušínský, říká, že "koncentrační lágr ještě nikoho nepřipravil o nervy" a že "pro silného jedince byl lágr sanatorium," otvírá se člověku kudla v kapse. Vůbec se proto nedivím postavě vedoucího motelu Kalouse v podání Jiřího Valy, že nakonec reaguje tak, jak reaguje. Zvláště když je vlastně možné, že se s dotyčným již v minulosti (za ne moc příjemných okolností) setkal. Chvíle, když Kalous vypráví své osobní zážitky z koncentračního tábora a na půli obrazovky člověk sleduje jakési zhmotnění jeho vzpomínek, byly pro mě jedněmi z nejsilnějších momentů filmu. Zajímavá na snímku ale je (jen na první pohled) vedlejší linka filmu spojená s postavou dívenky s kouzelnýma očima a neopakovatelným úsměvem v podání Jany Hlaváčové. Zejména její rozhovor s Kalousem o životě ("koukej, aby z tebe bylo v životě něco pořádnýho") a "maminkovských slovech" je moc pěkný. A samotný závěr pak vysloveně dojemný: "Ty moje skleničko skleněná, ty můj květináči za oknem, ty moje rybičko chycená, ty moje kachničko střelená." (02.04.2018)

Vyborny scenar. Vavra a jeho rezie je vynikajici snad v kazdem filmu. Skvele nastinena temna atmosfera pocas celeho filmu, dialogy, ktere davaji smysl. Herecky koncert tria Hrusinsky - Vala - Ruzek cely film jeste podtrhuje. Vysokou latku herectvi drzi i Hlavacova v roli potrhle pubertacky. Skoda jen slabsi casti mezi vystrelem a vyslechem ke konci filmu. I tak nechavam plny pocet hvezdicek, tento film s klidnym svedomim doporucuji. (06.02.2011)

Herecká exhibice všech zúčastněných. Odmysleme si teď jakoukoli politizaci snímku, včetně doby o které to je, ale i doby ve které se to točilo. Rozebírat politické pozadí a důvody, proč je řečeno to či ono je zbytečné, jelikož my jsme v koncentráku nebyli a fašisti ani nacisti ve většině také nejsme. Zaostřeno na samotný film, jde o posezení u baru v podání trojky Vala, Růžek, Hrušínský. Náhodný host sudetský Němec Hrušínský zavítá kvůli poruše auta do baru, kde stráví čas v družném rozhovoru s místním inventářem restaurace, alkoholikem Růžkem a barmanem Valou. Postupně se všichni do rozhovoru a vzpomínek na válku vplétají víc a víc, až vzpomínky ožijí naplno a dojde ke konfrontaci. Problém vyrovnání se s válečnými útrapami je zde po všech stranách zjednodušen na maximum, ale jak říkám, o to vůbec nejde. Jde o to, že herci hrají své party famózně, skvěle režijně vedeni, a i tento film je ukázkou Vávrova mistrovství, před kterým již léta smekám. 100% (03.05.2011)

Do jisté míry chtěl Vávra v tomhle snímku předvést něco nového, ale myslím, že se mu silně nepovedlo. Nová vlna ještě nevystrčila své růžky a "starý pardál" tady nic světoborného nevymyslel. Scénáristicky to snese přísnější měřítka, ale zbytečná Hlaváčová by si zasloužila vykopnout po první minutě. Skutečně si neumím vysvětlit její přítomnost v takovém příběhu než jako zbytečný exhibicionismus režiséra. Ani to další nedošlo do cíle. Jediné, co Noční host ukázal byl fakt, že se blýská na lepší časy. A to velmi záhy.... (14.10.2005)

Otakar Vávra byl jedním z největších příznivců širokoúhlého filmu u nás a obhajoval ho i jako dobrý formát pro filmy výhradně psychologické, které jsou tolik zaměřené na člověka a téměř vůbec na spektakularitu. Režisér se svůj názor po příchodu širokého formátu do Československa snažil dokázat činy a natáčel jeden širokoúhlý film za druhým. Noční host je komorním snímkem par excellence – celý příběh se odehraje během jednoho večera v poklidné hospodě mezi čtyřmi postavami. Téměř žádné exteriéry, důraz na dialog a výkon herců (z nich nejvíc vyniká Rudolf Hrušínský). Vávra s širokým plátnem pracuje dobře, ví přesně, jak ho použít, aby „nezabil“ komorní atmosféru – málo stříhá, dialogy nesnímá způsobem záběr/protizáběr, ale zabírá obě postavy najednou a hlavně zajímavě využívá postranní dvojexpozice, které nám dávají nahlédnout do vzpomínek nebo představ jednotlivých postav. Téma holocastu a traumat, které si z něj člověk odnese, je zpočátku rozehráno velmi slibně. V polovině, kdy scénu opustí Huppert, a přichází mladá Jana, se bohužel celková koncepce tříští, začíná se mluvit o něčem zcela jiném a hlavně nezajímavém. Na konci je nuda dovršena milými slovy o ničem. (08.02.2007)