Noční host

Hrušínský boduje jako vždy a strhává na sebe veškerou pozornost kdykoliv je na scéně. Hlavně za něj dám tu čtvrtou hvězdu, protože postava Valy mi přišla až moc afektovaná a byť se Hrušínský choval arogantně, tak zas takový peklo jim tam nedělal aby ho přiměl k takový reakci. Šlo to víc vygradovat, ale i tak kvalitní záležitost.70% (02.03.2021)

Psychologické drama podle divadelní hry Ludvíka Aškenazyho "Host" (1959) upoutá především na svou dobu novými filmovými postupy - zejména pak děleným obrazem v retrospektivních scénách. Nosné téma nacismu a jeho poválečného prorůstání do "očištěných" oblastí po 45 letech ztratilo něco ze své intenzity, některé ze scén však připomenou mistrovská díla podobného ražení - Lumetova Zastavárníka, Munkovu Pasažérku či Polanského Smrt a dívku (jejíž děj se ale nevztahuje k druhé světové válce). Takřka maximum se Vávrovi podařilo vytěžit z atmosféry deštivého večera, během něhož naruší útulnost hostince návštěva sebevědomého árijce Hupperta. Domáckost provinčního zařízení kontrastuje se světáckým povýšenectvím nezvaného hosta, bezstarostnost místních zákazníků stojí v opozici vůči vzrůstající (a takřka hmatatelné) nervozitě vedoucího Emila Kalouse. Zajímavé (i když postradatelné) rozšíření se nabízí v postavě naivní Evy, která zde prochází svou prozatím nejdůležitější životní lekcí. Citlivě budovaná atmosféra se však místy pere s bodrými narážkami štamgasta Remundy (Martin Růžek). V roli Emilovy matky vystupuje herečka Světla Amortová (1911 - 1985), která hrála i ve Vávrových filmech Proti všem či Policejní hodina, který vznikl ke 40. výročí založení KSČ. (18.11.2005)

„Sedni si. Slyšíš? Dědku starej, vopelichanej.“ - „To zní hrdě…“ Upřímně řečeno to nechápu. Opravdu jsem věřil, že mě Noční host ohromí, ale nakonec se dostavilo spíš zklamání (snad z až příliš velkého očekávání). Příběh samotný mě zpočátku velmi bavil, ale cesta, kterou se postupně udával, mi moc nevoněla (samotný konec, nepříliš povedený, to vše jen podtrhuje). Svou vinu na tom nese i jistá poplatnost době, i když na druhou stranu nic, co bych nerozdýchal. Co jen to…aha, už vím, postavy. Přesněji řečeno neživotné karikatury. Jediný Hrušínský z toho vyšel ještě se ctí (jeho Huppert byl „správně“ slizký), ale se zbytkem osazenstva to už žádná sláva nebyla (na druhém konci pak stojí Hlaváčová, jejíž kreace Jany byla totálně mimo). V těsném závěsu jsou pak dialogy, které místy také nebyly z nejvydařenějších. Celkový dojem mě tak mrzí, protože dané téma si zasloužilo zpracovat lépe. Proto hodnotím pouze slabým průměrem. Nicméně, Vítkovi alespoň poděkuju za tip na My, zázračné děti, ten film vypadá zajímavě. (26.03.2018)

Jednoho večera 60. let přijede německý host do zapadlé české vísky. I když je přátelský dává gestem, mluvou i chováním najevo, že on je něco víc. 15 let po válce k nám Němci jezdili jako bozi a zase dávali najevo jak jsou lepší než ostatní z Evropy. Plnou hubu: co jsme to jsme si = zapomeňme na to ! Mohli si nás všechny koupit a Češi jim lezli do zadku a Češky do postele. Ale tentokrát německý host narazí na hostinského, který zažil koncentrační tábor. Nééémec ale není vůbec šokován, protože lágr bral jako nemocnici, pro zocelení slabých. Arogance cizince je obdivuhodná, ale lidi nezapomínají a každého si koupit nemohou ! Rudolf Hrušínský jako německý návštěvník mi bral dech. Dokázal ve mně probudit takovou nenávist k těm, co si myslí o sobě, že jsou nadlidi. Za povšimnutí určitě stojí také mladé trdlo Jana Hlaváčová. (22.09.2010)

Z takto slibného námětu mohl vzniknout výtečný psychothriller. Bohužel nevznikl. Postavy nejsou moc dobře napsané, dialogy příliš účelové, děj se pachtí odnikud nikam a závěr tomu nasazuje korunu. Nemyslel jsem, že by mne film na toto téma s výtečnými herci pod vedením Otakara Vávry mohl takhle zklamat. 40%. (12.02.2011)