Přijdu hned

Druhé stanné právo, vyhlášené bezprostředně po atentátu na Heydricha, vneslo do života obyvatel okupované země další neklid a strach. Represe nacistických úřadů posílených o příslušníky gestapa a wehrmachtu dosáhly nevídaných rozměrů: statistika hovoří o třech tisících perzekuovaných osobách, mezi nimi se tehdy nacházeli také architekt Vladislav Čaloun (1907 – 1943) a MUDr. Břetislav Lyčka (1903 – 1942). A také Anna Letenská (1904 – 1942), oblíbená filmová a divadelní herečka. Osudy všech se uzavřely krátce po odhalení odbojové skupiny Anthropoid, která měla na svědomí Heydrichovu smrt. Ještě předtím, než Letenská zahynula společně s dalšími českými ženami v koncentračním táboře Mauthausen, sehrála vedlejší komediální roli ve Vávrově filmu Přijdu hned. Ten v humorném sledu pavlačových epizodek sleduje samorostlého malostranského vycpavače zvířat v neodolatelném podání Saši Rašilova, člověka zdravě poťouchlého, přitom dobrosrdečného a poctivého. Rašilovův výkon uchvacující neokázalou hloubkou hercova nespoutaného individualismu je zčásti podpořen také sličnou Vlastou Matulovou v roli půvabné květinářky a mladinkým Svatoplukem Benešem, milovníkem moderním, jiným, než byli předváleční hrdinové bez bázně a hany. Vynikající je ale také Pištěk, jehož k smrti uražený hostinský je figurka v lecčems snadno zaměnitelná, přesto v partnerství s neukázněným Rašilovem odkrývá dosud netušené stránky komediálního herectví tohoto vskutku nepřehlédnutelného muže. Film je zvláštním způsobem doslova prodchnut podmanivou atmosférou, která jako zázrakem ignoruje všechny ty běsy venku. Popravy. Výslechy. Vypálené Lidice a Ležáky. Strach, zalezlý do chodeb domů. Ale také smích diváků, kteří v kinech neměli ani ponětí o tragické smrti oblíbené herečky. Smát se a nemyslet. Alespoň na chvíli na nic nemyslet. (06.10.2008)

Skoro až pohádka o tom, jak byli lakomí potrestáni a pokorný zvítězil. I když... Přijdu hned je chaplinovským mixem humoru a sentimentality; něco jako Kid, jen s bernardýnem místo dítěte. Dá se na něj velice dobře koukat i dnes. Zatímco v koncentračních táborech se tou dobou děla nelidská zvěrstva, film ukazuje, jak je hezké, když se k sobě lidi hezky chovají. Bojuje proti krutosti sentimentem, ale příjemným, nepatetickým. Může mu to mít někdo za zlé? (02.01.2011)

Krásný a hluboce lidský film o jedné závěti a lidech bydlícím v jednom domě. Film byl točený v pro nás nejstrašnější době za okupace v období po smrti Heydricha. U mne je největší hvězdou tohoto filmu ,,domovnice'' Anna Letenská. V době natáčení již byla sledována gestpem a její manžel čekal tou dobou na popravu. Gestapo Letenskou milostivě nechalo film dokončit, ale po natáčení si pro ni přijelo a byla odvezena do Mauthausenu, kde byla zavraděna. Ve filmu na této neskutečně silné ženě nic nepoznáte, budete se u této komedie dobře bavit a mráz hrůzy i nesmírná úcta k paní Letenské vám dojde teprve při zjištění jak moc se musela přemáhat a jakou vnitřní sílu prokázala!!! Rašilov st. si tuto komediii pro sebe a svého psa prý napsal na tělo a já myslím, že se mu moc povedla... Čtyři cvočky z obojku. * * * * (24.02.2014)

Film Otakara Vávry "Přijdu hned" z rou 1942 patří do žánru československých prvorepublikových (a post-prvorepublikových) lehce sentimentálních komedií. Přesto podle mě z tohoto žánru trochu vystupuje a má osobitější tvář. Těžko říci, zda je to způsobeno pohnutou dobou, kdy Vávra svůj film točil (Heydrichiáda), nebo s tím spojený tragický osud herečky Anny Letenské, ale cosi chmurného na filmu sedí dosud. Nejedná se tedy rozhodně o snímek, který by v duchu komedií Vlasty Buriana vršil různý gagy a prověřené komediální prvky (záměna osob, převleky, apod.), ale ve svém pojetí je velmi civilní a v neposlední řadě i citlivý. Snad právě proto jej mám tak rád. Postavu pana Barvínka (Saša Rašilov), chudého vycpavače zvířat si člověk prostě musí zamilovat. Je to smolař k pohledání, ale také dobrák se srdcem na pravém místě. Pan Barvínek bydlí v pavlačovém domě se zvláštní sortou lidí protknutých různými maloměšťáckými charaktery. O komediální zápletky v této souvislosti není nouze, ale prim ve filmu hraje trochu melancholické drama obyčejného člověka a podstata lidského štěstí. Minimálně na mě tak film působil. Film měl premiéru asi dva měsíce po smrti Anny Letenské, což v té době ale věděl jen málokdo. Za pomoc při ukrývání Františky Lyčkové (manželky lékaře, který ošetřil Jana Kubiše) ji totiž čekal Mauthausen s jednosměrnou jízdenkou. (10.08.2016)

Film, který vysoko přečnívá dobový průměr tehdejší hrané české kinematografie byl poslední rolí nacisty zavražděné Anny Letenské; hlavní ženskou úlohu ovšem hraje Vlasta Matulová. Pokora a důslednost jsou v poselství filmu to hlavní, co mu do značné míry v tom mikrokosmu malostranských střech a uliček dává onu výjimečnost spolu s vynikajícím Rašilovovým výkonem v titulní úloze. Dá se říci, že Vávry, dobrého Vávry, není nikdy dost. (20.02.2022)