Přijdu hned

„Já se nechci uklidnit, já se nemůžu uklidnit a já se neuklidním!“ Nikdy se nenechte zavřít do vězení, i kdyby třeba jen na den a s dobrým společníkem, můžete propásnout dědické řízení! Anebo…že by to až tolik nevadilo? Pan Barvínek je citlivý člověk (jeho „zklamání“ diváka zasáhne) se srdcem na pravém místě a chytlavým smíchem (ostatně Rašilov, na kterém film staví nejvíc, se uměl smát jako málokdo). I některé další postavy nejsou špatné (např. Benešův chemik, Pištěkův hostinský či třeba Nedbalův dědic s hlubokým hlasem), ale žádná z nich není natolik výrazná, aby se hlavnímu hrdinovi alespoň trochu přiblížila. A s humorem je to tu jak s přeháňkou, občas se přižene, vyvolá divákův smích, ale stejně tak rychle zmizí, a film je tak povětšinou spíš jen úsměvný (a dost sentimentální). Celkově dávám pouze lepší průměr. „To ste inženýr? To ste inteligent? Už sem vám tisíckrát řekla, že tohle já trpět nebudu! Kdo to má pak vydrhnout, celej dům to zasmradí!“ - „Náhodou to nejsou žádné smrady, ale plyny vzniklé chemickou reakcí!“ (11.08.2019)

Spočiatku ani nie vtipná komédia, skôr predvádzanie ľudskej škodoradosti, ale po chvíli sa to slušne rozbehne so všetkými tými vzťahmi v bytovke so spoločnými balkónmi. Dnešné panelákové pevnosti neposkytujú také príležitosti na vzťahy. Vzťahy sú v zmysle protektorátnych komédií veselé a príjemné, rovnako ako oćakávaný ľudomilský záver. Za dobré zvládnutie role si zaslúži pochvalu aj Rašilov bernardín. (02.05.2015)

Film Otakara Vávry "Přijdu hned" z rou 1942 patří do žánru československých prvorepublikových (a post-prvorepublikových) lehce sentimentálních komedií. Přesto podle mě z tohoto žánru trochu vystupuje a má osobitější tvář. Těžko říci, zda je to způsobeno pohnutou dobou, kdy Vávra svůj film točil (Heydrichiáda), nebo s tím spojený tragický osud herečky Anny Letenské, ale cosi chmurného na filmu sedí dosud. Nejedná se tedy rozhodně o snímek, který by v duchu komedií Vlasty Buriana vršil různý gagy a prověřené komediální prvky (záměna osob, převleky, apod.), ale ve svém pojetí je velmi civilní a v neposlední řadě i citlivý. Snad právě proto jej mám tak rád. Postavu pana Barvínka (Saša Rašilov), chudého vycpavače zvířat si člověk prostě musí zamilovat. Je to smolař k pohledání, ale také dobrák se srdcem na pravém místě. Pan Barvínek bydlí v pavlačovém domě se zvláštní sortou lidí protknutých různými maloměšťáckými charaktery. O komediální zápletky v této souvislosti není nouze, ale prim ve filmu hraje trochu melancholické drama obyčejného člověka a podstata lidského štěstí. Minimálně na mě tak film působil. Film měl premiéru asi dva měsíce po smrti Anny Letenské, což v té době ale věděl jen málokdo. Za pomoc při ukrývání Františky Lyčkové (manželky lékaře, který ošetřil Jana Kubiše) ji totiž čekal Mauthausen s jednosměrnou jízdenkou. (10.08.2016)

Okolnosti vzniku tohoto filmu jsou opravdu smutné a obdivuji tvůrce, pracující v tolik vypjaté atmosféře. Výsledné dílo ale nepatří mezi mé oblíbence, protože na komedii je opravdu dost vážné. Nenaplněná touha a láska, chamtivost versus dobrosrdečnost, která nevede ke štěstí...tomu já se prostě nemohu smát. Souhlasím ale s panem hostinským, že místo jednoho strejce bude šťastných 1000 chudých dětí. (13.03.2016)

Film skvělý, Rašilov vynikající. Růžena Šlemrová a Lola Skrbková skvěle vytvořili dvojici starých panen - sester maloměšťaček. Ale rád bych poopravil Jiřího K. Anna Letenská nebyla židovka. Židi už v té době ve filmu hrát nesměli. Manžel Letenské, známý lékař skrýval u nich v bytě hledaného člověka. To byl důvod, proč zatkli jeho a těsně po natáčení filmu i jeho ženu. (06.03.2006)