Zlatá reneta

Otakaru Vávrovi se stal po režijní stránce takřka zázrak. Zfilmovat tak složitý a těžkopádný příběh Františka Hrubína o stárnoucím muži snažícího se beznadějně vyrovnat se svým životem a dávnými osudy chtělo nejen ohromné úsilí, ale i patřičné pochopení literární látky a hlavně vizi jak to celé převést do obrazu filmu. Spolupráce režiséra se samotným autorem tomu dosti ulehčilo a tak po vzájemných radách byl natočen tak hluboký psychologicky temný film, že temnější snad už být ani nemohl. Povedlo se zde vstoupit do mysli člověka tak ušlechtile, až jde z toho strach. Mistrovský a nikým jiným neopakovatelný herecký výkon Karla Högera dodal postavě svoji patřičnou sílu a tak ve spojení s povedenou kamerou, vizualizací a psychologicky temnou hudbou vznikl snímek jaký nemá obdoby. Jeho ocenění je tedy zasloužené a pro mladé tvůrce by mohl sloužit jako názorný příklad takovéto tvorby. (16.12.2015)

Suhlasim s tymi, co tvrdia, ze ide o vybornu jazdu ceskoslovenskej kinematografie 60. rokov od rezisera Otakara Vavru /Nocni Host, Kladivo na Carodejnice, Romance pro kridlovku/ ale zasa sa nestotoznim s pritomnymi 5 /pripadne viac / hviezdickovymi mentalmi. Jo, jo, rezia je vyborna, Karel Hoger /Krakatit, Jan Zizka/ bol pan herec a skvela Slavka Budinova /Zenu ani kvetinou neuhodis/ proste je kapitola sama o sebe. Byvaly knihovni sa vracia do miest svojej mladosti, ovsem ale prostredie sa zmenilo a Ganeshazial to abstraktne a zmyselne sa opat neda uchopit. Opat vsak musim zdoraznit pomerne podstatny fakt, ze vo vsetkom nesuhlasim s 5 hviezdicovymi mentalmi, lebo film je miestami tazkopadny a neprehladny. Takze u mna 76 % (23.06.2015)

Vávra pojal svého druhého Hrubína velmi komrorně a složitě. Struktura vyprávění je v několika časových rovinách. Knihovník Jan se při cestě do kraje, kde byl v mládí a měl tam i životní lásku, pomalu vrací ve svých vzpomínkách do svého mládí. Z počátku jsou to idelistické obrazy plné lásky a něhy, po čase vycházi na povrch i temnější vzpomínky na okupaci, strach, alkoholismus, ženy atd. To vše je velmi sugestivně natočeno režisérem (asi si sám vzpoměl na své začátky u filmu, kdy hledal to pravé umění v kinematografii). Přopočteme si i skvělého Karla Hogera tak ným vychází skvostná filmová báseň. Otakar Vávra si byl dobře vědom těžkosti svého filmu, proto třetího Hrubína pojal naprostým opakem. Přesto je Zlaté reneta jedním z nej nejen jeho filmů, ale i našeho filmu jako celého. Vřele doporučuji (05.11.2007)

Krajem stínů, místem prchavých otisků, zvěčňují se obrazy zasutých okamžiků. Rozjasnit i zalknout naše podvědomí. Znovu a znovu mysl svou do proudu návratů pokládáme. Tělo i duši životem "zatěžkáváme." Zrcadlo je zamlžené horkým dechem, stále žijem? Svítilo nám naše slunce. Paprsky nás pošimraly, teď nadobro spáleni jsme, kape bolest, tíže doby. Jen záblesky ztracené lásky zrcadlí se ve střípcích, v pozůstalé nostalgii. (18.12.2015)

Představitel zaběhnuté filmové rutiny Otakar Vávra se v šedesátých letech na čas přidal k nové vlně a prokázal, že jeho talent jde skrz doby. Výsledkem byly dva filmy na motivy Františka Hrubína, kterými se nám představil úplně jiný tvůrce. Příběh Zlaté renety je podstatný jen v retrospektivách, jelikož hrdina svým přístupem "před vším se schovávat" o vše přišel a už nemá kloudnou budoucnost. Negativem pro někoho může být přehnaně dodržovaná poetičnost a minimum lidsky projevených emocí, kde se dozvídáme podstatu pomocí alegorií. Vávra je profesionál a nezklamal, nicméně mě jen místy zaujal. Česká nová vlna stvořila i lepší filmy. (23.06.2007)