Polyester

Melodramatická komédia o žene, ktorej život smrdí. Ďalšie z vydarených diel pápeža trashu Johna Watersa, ako ho onehdy tituloval spisovateľ William Burroughs. Nakrútená v systéme ODORAMA, spočívajúceho v tom, že každý platiaci divák v kine spolu s lístkom dostal stieraciu kartičku s číslom. Mal si ju zotrieť v momente, kedy číslo zhodné s kartičkou zablikalo na plátne. Z kartičky sa vyvalila "vôňa" akú práve cítila hlavná hrdinka (v podaní nezabudnuteľného výstredného transvetitu Divina). Šlo o také chuťovky ako aróma smradľavých ponožiek, prepálená masť a pod. (19.03.2006)

Polyester přináší trochu jiný satirický pohled na život na americkém předměstí. A protože to natočil Waters, už předem jsem tušil, že půjde opět o extraordinérnost velkého ražení. Nakonec ne, tentokrát se režisér držel docela na uzdě a k mému údivu tento film inklinuje spíše k mainstreamu oproti jeho předchozím počinům. Jeho osobitý přístup se naštěstí nevytratil. "Hrdinkou" je Francine (ztvárněná transkou Divine), žijící si na předměstí se svým odporným pohrdavým maželem, odpornými úchylnými dětmi a svou fóbií ze smradu. Francine se ze dne na den složí celý její život a ona se snaží pak všemožně postavit zpět na vlastní nohy...Nutno podoktnout, že ani v nejmenším nelituji, že jakožto divák v teple svého domova nemám tu možnost vyzkoušet Odoramu. Dle výrazu tváře Francine jsem si mohl živě představit co zrovna cítila, a to myslím stačí. Film byl záměrně naivní, až absurdní, herecké výkony tradičně úděsné...ale já se dost dobře bavil. (17.05.2009)

Jeden ze tří filmů, které jsem viděl na letošním Festivalu Otrlého diváka a zároveň jediný z nich, který si dovolím bodově ohodnotit. Celkově je to nic moc, nemá to žádnou moc pointu a tak nejak mě to nenadchlo. A to ani experimentální čichovou kartou Odorama, kde mi připadalo všech deset smradů stejných. Bod za speciální jednorázové dedikované titulky kina Aero. (07.03.2015)

Portrét americké předměstské rodinky, které fungování se ze dne na den zhroutí. Dcera hloupá nána, syn agresivní úchyl, táta bezcharakterní hovado a máma dobrosrdečná, hysterická puťka závislá na nich všech. Watersův v jistých kruzích kultovní bizár, který pobaví bizárním mikrosvětem postaviček, ale bez roztomile přepálených nechutností, jaké naservíroval v Pink Flamingos, nezanechá tak výraznou stopu. (24.12.2019)

Výborná psychedelická komedie Polyester asi nebude tím správným šálkem čaje pro každého a nejspíš si ji užije jen velmi specifický okruh diváků. Stejně jako v Pink Flamingos, jiném filmu od režiséra Johna Waterse, i zde je hlavní hvězdou transvestita Divine. Tentokrát se však neobjeví v roli úchylné a veskrze odporné ženské, ale obyčejné ženy v domácnosti Francine, která se stala obětí šikany ze strany svých dětí i nevěrného manžela. Její jedinou kamarádkou je střelená uklízečka, která přišla k nevídanému bohatství a žije si teď na vysoké noze. Francine postupně propadá alkoholu a utápí se v depresích. Vypadá to jako veskrze smutný příběh, ovšem pokud budete naladěni na tu správnou notu, hodně se u toho nasmějete. Pár výhrad bych možná měla k několika finálním scénám, ale celkově jsem s výsledkem velmi spokojená. (18.01.2012)