Společnost mrtvých básníků

Tak trochu Pomsta šprtů a High School Musical v jednom. Což je samozřejmě blbost:) Milej film, který mě ale přes veškerou snahu nedokázal nakazit svou rozzářenou optimistickou náladou v první polovině, ani pohnout v druhé části, na to jsem prostě měl moc cynickou náladu. Kdybych to viděl v nějakých 16 17 letech, tak na to mám asi o hodně jiný názor. (16.08.2009)

Jeden z velikánů světové režie Peter Weir natočil v roce 1989 jeden ze svých vrcholů. Svůj příběh zasadil do prostředí chlapecké školy, která nutně ctí TRADICI, ČEST, KÁZEŇ A DOKONALOST. Děj se odehrává v roce 1959 zrovna když na místo angličtináře přichází nový pedagog, kterého nepředstavuje nikdo menší než Robin Williams. Musím uznat že Robin zde svůj pobyt ozdobil možná ještě lepším herectvím než v Dobrém Willu Huntingovi. Ve filmu jsem možná postrádal větší počet dramatičtějších scén, ale jinak naprostá spokojenost. Velice pěkná studie, kterak se dokáží v pubertě měnit charaktery postav. Kdy například z nejodvážnějších se stávají práskači a naopak z nejušlápnutějších se stánou lídři. 80% (21.08.2010)

Srdcová záležitost, takové jemné lyrické čarování s emocemi. Ten příběh o tíze zodpovědnosti a vymanění se z vůle rodičů určitě není povrchově nijak strhující, vždyť se spousta náznaků neděje okázale na očích, ale tak nějak ve druhém plánu. Zvrhlost anglické nápodoby akademismu Weir nádherně demonstruje na strašlivé pozitivistické předmluvě čítanky poezie, která činí estetiku měřitelnou a symbolizuje svět prestižní soukromé střední školy. A do tohoto prostředí vchází člověk s básnickým příjmením Keating, který vede studenty k vlastnímu čtení, k neměřitelnému prožitku ze slova i z vlastních činů. Je zvláštní, že odpověď, zda jsou sedmnáctiletí chlapci připraveni na samostatné myšlení vlastně díky tragédii v závěru zůstává otevřená, ale divák i tvůrci se jednoznačně staví na stranu svobodomyslnosti – a tedy Johna Keatinga. Ale právě trhlina, která se otevírá mezi bezstarostným CARPE DIEM a jeho následky, pro mě osobně vytvořila nejsilnější dramatickou linku filmu. Linku, která narozdíl od mnoha dalších nemá jasné ano, nebo jasné ne. Což je vlastnost, pro kterou mám rád básně. Peter Weir pojal film vizuálně skutečně štědře, lyrické celky přírody jsou nádherné, fantastické je i vizuální ztvárnění Snu noci svatojánské. Vůbec zvolený vypravěč funguje dokonale, vtahuje do děje, s malými výjimkami nenudí a neklouže po povrchu vztahů. Williams je tradičně skvělý a stejně tak mladí mrtví básníci. Ačkoli Weir ukazuje jen to, co věděli dekadenti a celé básnické generace před nimi – že vysávat život do morku kostí někdy znamená se tou kostí zadusit – přesto je jeho Společnost vizuální básní, která ke mně hovoří čistou a jasnou stavbou. (02.01.2008)

Napoprvé, kdysi na prahu dospělosti, mě tenhle film naprosto uchvátil... Ovšem zopakování po pár letech mě přesvědčilo, že plný počet hvězdiček by z mé strany bylo přeceňování. Najednou mi to nepřišlo až tak hluboké, spíše patetické, a chvílemi jsem se nudila. Jsem zvědavá, co řeknu napotřetí :-). Zatím slušných 80%. EDIT 2019: Napotřetí jsem nedokoukala, míra a intenzita patosu pro mě byla ekvivalentem prostředníku vraženého hluboko do krku. (29.01.2009)

Nemůžu za to, ale nevěřím, že se můžou na světě dít takové věci... chtěl bych vidět sedumnástiletého kluka, který by se choval tak jako ti v tom filmu... "naivita" prostupující celý film mi strašně vadila... a ta poslední scéna mě fakt dostala... klasicé hollywoodské postupy, určitě to dostalo kotel oscarů... Něco jako Pravidla moštárny : špatně zpracovaný dobrý nápad. (13.04.2005)