Beze strachu

Rosie Perez byla za svoui roli oceněna na Chicago Film Critics Association Awards, Boston Society of Film Critics Awards a na festivalu v Berlíně. Byla také nominována na Oscara a Zlatý glób. Scénář : Rafael Yglesias - podle svého románu. Kamera : Allen Daviau. Hudba : Maurice Jarre. Hrají : Jeff Bridges (Max Klein)....., Rosie Perez (Carla Rodrigová). (25.04.2011)

Max Klein přežije pád letadla a to bez viditelných zranění, ovšem sandál mu to rozhodí velmi slušně. Jeho chování se stává pro všechny blízké nepochopitelné až děsivé, adrenalinové hrátky jsou totiž na denním pořádku, že i cvokař z něj má zamotanou kedlubnu. Každopádně se jedná o zajímavý kousek s výborným Jeffem Bridgesem a za ten jahodový nášup přihazuji čtvrtou hvězdu. (03.06.2017)

Hutné psychologické drama se pustilo do hloubkové psychologické analýzy posttraumatického stresu (samozřejmě včetně polemiky s Bohem a nutkání vlastního "mesiášství"), vzhledem k výborným hercům a Weirově režii však i přes zadumané tempo celkem uteklo. Bohužel vyrovnání v závěrečné půlhodině mě příliš nezasáhlo, naopak od podbarvení silného katarzního okamžiku odrhovačkou od U2 jsem jej vnímal už jako liturgickou estrádu. Nerozhodně mezi 3 a 4*. (19.03.2019)

Co to bylo? Katastrofický snímek? Z časti. Zfilmovaný psychoprůvodce posttraumatickou stresovou poruchou? To taky. Ale především nikoliv nezajímavé skoro až filozofické pojednání o tom, jak moc jsou naše životy ovládány strachem, a že ten, kdo se najednou bát přestane, je pro ostatní za devianta. On neví, co se sebou, svět neví, co s ním. K něčemu tak musí zákonitě dojít... Peter Weir opět dokazuje, že on prostě točí standardní cestou hodně nestandardní filmy. Takové, které obsahují ono neuchopitelné "cosi", co se Vás dokáže dotknout někde uvnitř. P.S.: z vynikajícího výkonu Jeffa Bridgese by si měly vzít příklad všechny ty ubrečené primadony, co si stěžují, že dostávají jen samé nevýrazné role, kde nemají co hrát. (19.06.2011)

Podle mne nejslabší Weirův hollywoodský film, protože jeho "zvláštnosti" (hudba, kamera, mystičnost, zde buď nejsou, nebo natolik nefungují. Možná je to tím, že i v předloze chybí nějaké větší poselství či paralely. Jistě, je to podobenství podané jakousi mystickou formou o překonání strachu ze smrti a současně radosti ze života, ale chybí tady zkrátka nějaké body, od nichž by se dalo odpíchnout, vše se jen naznačuje. Třeba jméno servírky v Los Angeles na začátku je Faith (Víra), hispánka, které zemřel při nehodě syn, chodí pravidelně se modlit do kostela, Max kreslí tunel jako ze zážitků klinicky zemřelých - ale není zde nijak naznačeno, čím a proč ztratil strach a měl najednou v sobě takový klid - jen se jednou podívá z okna a tam je světlo. Protože nám chybí vodítka, může nám buď připadat něčím mysticky až božsky či andělsky obdařený (a svůj dar předává druhým lidem, které zachraňuje i "zachraňuje"), přičemž jen sám v sobě o sobě nemá jistotu, co vlastně chce, nebo je fakt obětí traumatu, jak to říká psycholog, a jen se chová trhle a všechno, čím pomůže, jsou jen nahodilé skutečnosti. Myslím, že tady by přiklonění se na nějakou stranu mělo být. Protože nakonec vlastně nevím, co mi film chtěl říct, kromě tradičního užívej dne a raduj se z krás světa, dokud můžeš. To za b), tedy nemusíš se bát smrti, protože, zde v podstatě chybí a jen se alibisticky až zbaběle naznačuje. (23.06.2004)