Gallipoli

Příběh dvou vojáků, kdysi soupeřů na běžecké dráze, kteří dobrovolně narukují během I. světové války do australských sborů, se kterými pak odjíždějí bojovat na skalní výběžek Gallipoli. Sem tam maličko zdlouhavé, ale jinak bez výraznějších chyb. Vylíčení australských vojáků jako veselých kop, které si z britských důstojnických autorit moc nedělají, sedlo a Australané jsou tak popisováni v mnohých knihách či filmech z obou válek. Vše to výstižně dokumentoval nácvik útoku, který byl jednou z nejpovedenějších a neúsměvnějších scén. Naopak mrazilo při samotném závěru při pohledu na dopisy a cennosti, které vojáci bajonety připichovali ke stěnám zákopů. Jeden z nejpůsobivějších válečných filmů. 90% (11.06.2008)

Peter Weir není tuctový režisér. Své filmy vždycky natočí jinak, než byste čekali, ale ne jako nějaké experimenty, celý film je znát jeho pevná ruka provádějící naprosto konkrétní vizi. Nejinak je to v tomto válečném filmu. Weir se soustředí hlavně na dva kamarády, kteří se poznají na běžeckém závodu, po kterém nastává jejich cesta do armády. Z australské pouště se přeneseme do egyptského písku, kde se vojáci cvičí pro nasazení na skalnatém poloostrově u Bosporu, od jehož obsazení si dohoda slibovala rychlé vyřazení Turecka z války a ovládnutí Středomoří. Ale opět sledujeme oyčejné vojáky s jejich iluzemi, tužbami a hlavně kamarádstvím. Teprve při vlastním nasazení se původní představy mění ve vystřízlivění, na které ovšem není dost času. Weir je velmi uměřený co se emocí týče. Pro vyvolání žádoucího efektu postavám stačí dvě tři věty a výraz ve tváři. Není to ani trochu okázalé, o to je to účinnější. A strhující konec s během o život, to zůstane v každém. Úchvatná je scéna s lovením potopené výzbroje pod vodou, když okolo prší střepiny. Mám silný dojem, že se u ní inspiroval Spielberg pro Ryana. (17.09.2006)

Filmy Petera Weira mají pro mě zvláštní kouzlo. Na plátně se nemusí celkem nic zásadního dít (třeba jen dva kluci jdou přes poušť nebo si dávají běžecký závod), a přesto jsou mé oči k plátnu přitahovány víc, než kdyby na něm zápasil Bruce Willis s Godzillou. Nevím čím to je, ale dělá to určitě Weir, protože jsem stejný pocit měl u Mrtvých básníků, Pikniku i Truman Show. Co je na Gallipoli velmi příjemné, je humor. Tvůrci se nezalekli v příběhu z 1. světové války i vtipných scén a příběhu to jen prospělo. Kdyby takového nadhledu byli schopni třeba tvůrci českého Tobruku, mohl to být dost slušný film. (03.04.2011)

Podľa mňa tento film nemal veľmi veľa spoločného s vojenským filmom, bol to skôr film o prefíkanom chlapovi a naivnom chlapovi, vlastne chlapcoch, ktorí sa nechali naverbovať do armády a išli do veľkej katastrofy na poloostrove Gallipoli. Vo filme sa napríklad dozviete, že ak dvanástkou namierite ciferník hodiniek k Slnku, tak je sever medzi malou ručičkou a Slnkom, taktiež, že vojská ANZACu útočili s bajonetmi bez nábojov v zbraniach proti tureckému nepriateľovi. Bez týchto vecí, mi však celý film pripadal dosť nudný a skôr sa zameriaval na vtipy a zábavky, často pochybné, okolo Gibsona, ktorý pri nich až dodnes zostal. (07.12.2012)

Bohužel můj velký oblíbenec Peter Weir mě tentokrát zklamal na plné čáře. Ze všech jeho filmů je pro mě Gallipoli nejhorší. Last Wave byla sice zmatená, ale bylo v ní kouzlo a nenapodobitelná mystika, svědek bezkrevně nevzrušivý, ale byl v něm Harrison Ford a zvláštní atmosféra, jenže v Gallipoli není nic, co dělá Petera Weira Peterem Weirem. Žádná magie, kouzlo, atmosféra, mystika, nic zvláštního, nic neobvyklého, nic originálního nebo objevného, a dokonce ani nic moc zajímavého. Dvě hvězdičky za to, že jsem se dozvěděl něco málo o australské roli v 1. světové válce a za Jarrovu hudbu. Jinak hořké zklamání. (18.09.2005)